H.Ch.Andersen - jeho pohádky

26. ledna 2007 v 13:40 |  Český jazyk - referáty a seminárky
technická univerzita v liberci, fakulta pedagogická
seminární práce
téma :
1. světová autorská pohádka
2. doložit komentářem a citacemi skutečnost, že v pohádkách h. ch. andersena vykazují prostí lidé a děti vyšší lidské hodnoty než mocní vladaři a boháči
milan vojtěch
1. ročník
kombinace čj - d
dětská literatura
obsah:
1. Syntetická část - Autorská pohádka
1.1. Charakteristika
1.2. Autoři a jejich díla
2. Analytická část - Pohádky H. Ch. Andersena - Citace a komentáře
3. Závěr
4. Použitá literatura
1. Syntetická část - Autorská pohádka
1.1. Charakteristika
Autorská nebo-li moderní umělá pohádka je prozaický žánr, který může být orientován na pohádku z lidové slovesnosti, jsou však vytvářeny podle určitých uměleckých kritérií, s psychologicko-filozofickým podtextem (např.: Malý princ) a jsou písemně zachyceny, především pak jde o dílo autora, jehož jméno známe. Můžeme také říci, že tento žánr je výrazem tvůrčí osobnosti a lidovou tradici vědomě překračuje. Oproti klasické lidové pohádce, ve které je vytvořen zcela imaginární svět a děj není časově ani místně vymezen, jsou v autorské pohádce více zastoupeny reálné a aktualizační prvky a konkretizace místa a času děje. Kouzelné motivy se v těchto pohádkách stávají součástí každodenního reálného života. V pohádkách se objevuje ironie, humor, výsměch špatným lidským vlastnostem (např.: hlouposti). Autorské pohádky vznikaly hlavně v 19. století v období romantismu, ale první se objevují již ve středověku, kdy vznikaly zpracováním nějakého známého díla nebo série děl.
1.2. Autoři a jejich díla
anglie
  • Lewis Carroll (1832-1898) - vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson dílo - Alenčina dobrodružství v říši divů - 1865
- Za zrcadlem a co tam našla
  • J. M. Barrie
dílo - Peter Pan - 1904
  • Alan Alexandr Milne (1882-1956)
dílo - Medvídek Pú - 1928
  • Oscar Wilde (1856-1900)
dílo - Pohádky
- Štastný princ a jiné pohádky - 1888
- Dům granátových jablek - 1891
autoři severských zemí
  • Selma Lagerlőfová (1858-1940)
dílo - Zázračná cesta Nilse Holgerssona s divokými husami po Švédsku
  • Hans Christian Andersen (1805-1875)
dílo - Pohádky a povídky - 2 díly - 1953 a 1955
- Flétnové hodiny
- Čarovná truhlice a jiné pohádky
- Vílí hora a jiné pohádky
itálie
  • Carlo Collodi (1826-1890)
dílo - Pinocchiova dobrodružství
rusko
  • Lev Nikolajevič Tolstoj (1883-1945)
dílo - Zlatý klíček - tato kniha je přepracováním knihy Pinocchiova dobrodružství
francie
  • Antoin de Saint-Exupéry (1900-1944)
dílo - Malý princ - 1943
2. Analytická část - Pohádky H. Ch. Andersena - Citace a komentáře
Hans Christian Andersen přiděluje ve svých pohádkách dětem a postavám prostých lidí vyšší lidské hodnoty než mocným a bohatým. Ve své práci uvádím několik citací z pohádek, kde tomu tak je.
Úryvek je z pohádky Slavík a autor zde vyvyšuje vzdělanost chudé dívenky a naopak zvýrazňuje hloupost a pýchu císařových dvořanů. Dle mého názoru zde zdůrazňuje, že i chudí lidé mohou být chytřejší než nějaký bohatý či mocný člověk.
"Poslyš, děvečko," řekl kavalír, "zaopatřím ti stálé místo v kuchyni a dovolení, abys směla vidět císaře, když jí, jestliže nás dovedeš k slavíkovi. Ten ptáček je totiž na dnešek pozván ke dvoru."
I šli s děvečkou do lesa, kde slavík obyčejně zpíval. Půl dvora šlo s nimi.
Když tak šli a byli v nejlepším, začala bučet kráva.
"Ó," říkali dvořané, "tady jej máme! Toť opravdu pozoruhodné! Jaká síla je v tak malém zvířátku! Zcela jistě jsem jej slýchal již dříve!"
"Ale ne, to bučí kráva!" zvolala děvečka. "Jsme ještě daleko od našeho místa!"
Vtom zakvákaly žáby v bažině.
"Skvostné!" řekl čínský zámecký kaplan. "Již jej slyším, toť zní jako malé kostelní zvonečky."
"Ale vždyť to jsou žáby!" smála se děvečka "Myslím však, že slavíka již brzy uslyšíme!"
Vtom začal slavík zpívat.
"To je on!" zvolala děvečka. "Poslouchejte ho! A tamhle sedí!" A ukazovala na šedého ptáčka nahoře ve větvích.
"Je to možné?" řekl kavalír. "Tak jsem si ho nikdy nepředstavoval! Jak prostě vypadá! To jistě je tím, že vidí tolik vznešených lidí okolo sebe!"1
Další úryvek je z pohádky Sněhová královna - z šesté pohádky Laponka a Finka. Myslím si, že zde Andersen říká, že dětská nevinnost dokáže zvítězit nad zlým a mocným člověkem.
"Malý Kaj je opravdu u Sněhové královny. Má tam všeho podle libosti, nač si jen vzpomene a myslí, že se mu dostalo nejlepšího údelu na světě. Ale to je tím, že mu vlétla střepina skla do srdce a kousíček do oka. Ty je nutno nejprve vyndat, sice se nikdy nestane opět člověkem a Sněhová královna nad ním podrží svou moc."
"Ale copak nemůžeš dát malé Gerdě něco, čím dostane moc nade vším?"
"Nemohu jí dát větší moc, nežli již má. Což nevidíš, jak je tato její moc velká? Nevidíš, jak lidé a zvířata jí slouží, jak se pěšky, a k tomu bosa, dostala tak daleko do světa? My jí nemusíme dávat moc, ta tkví v jejím srdci, spočívá v tom, že ona je rozkošné, nevinné dítě. nedostane-li se sama k Sněhové královně a nevyndá-li sklo z oka malého Kaje, nemůžeme jí pomoci. Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny, dones tam dívčinu! Posaď ji k velkému keři s červenými jahodami, které rostou ve sněhu. Nezdržuj se a pospěš!"2
Jako další příklad, kde dle mého názoru autor dává prostému člověku vyšší lidské vlastnosti než mocným a bohatým lidem, uvádím několik ukázek z pohádky Dva přátelé.
Časně zrána druhého dne sbalil Jan svůj malý raneček, schoval do opasku celé své dědictví - bylo to padesát korun a několik desetihaléřů - a s tím se chystal na cestu. Ale dříve ještě zašel na hřbitov k otcovu hrobu, pomodlil se a řekl: "Sbohem, drahý otče! Zůstanu vždy dobrým člověkem."3- V této ukázce je zdůrazněna zbožnost, dobrota a láska chudého chlapce Jana k otci.
Jan a jeho kamarád nechtěli hned vejít do města, i zůstali venku v hostinci, aby se mohli dát do pořádku. Chtěli vypadat hezky, až přijdou do ulic. Hostinský jim vypravoval, že král je velmi dobrý člověk, který nikdy nikomu na světě neublížil. Ale jeho dcera že je tuze zlá. Je velice krásná, nikdo není tak hezký a okouzlující jako ona, ale co je to platno, když je to zlá, ukrutná čarodějnice, která má na svědomí životy tolika krásných princů. Všem mužům dovolila, aby se o ni ucházeli; každý může přijít ať princ nebo žebrák, na tom nezáleží, musí však uhodnout tři věci, na které se ona zeptá. Uhodne-li, provdá se za něho a on se stane králem celé země, až její otec zemře. Ale kdo ty tři věci neuhodne, toho dán pověsit nebo mu setnout hlavu - tak zlá a špatná je ta krásná princezna.4- Autor upozorňuje na to, že i hezcí či krásní lidé mohou být zlí a špatní a líčí princeznu jako rozmarnou zlou a ukrutnou.
Uprostřed stála na podlaze otevřená rakev s mrtvým mužem, kterého ještě nepohřbili. Jan se naprosto nebál, protože měl čisté svědomí a dobře věděl, že mrtví nic nedělají, že jenom živí zlí lidé ubližují.
Takoví dva živí zlí lidé stáli vedle mrtvého muže, který byl uložen v kostele, než-li bude pohřben. Chtěli tomu ubohému mrtvému muži ublížit, vyhodit ho z rakve před kostelní vrata.
"Pročpak to chcete udělat?" tázal se Jan. "Je to ošklivé a špatné, nechte jej spát!"
"Láryfáry!" křičeli ti dva zlí lidé. "Podvedl nás! Je nám dlužen peníze, které nemohl zaplatit, a když je nyní mrtev, nedostaneme ani haléř. Chceme se mu za to pomstít, ať leží jako pes před kostelními dveřmi!"
"Nemám víc než padesát korun," řekl Jan. "Je to celé moje dědictví, ale dám vám je rád, slíbíte-li mi čestným slovem, že necháte toho ubožáka na pokoji. Však já se již nějak protluču bez peněz; mám zdravé, silné údy."
"Ano," odpověděli ti nešlechetní lidé, "když nám tedy chceš zaplatit alespoň část jeho dluhu, neuděláme mu docela nic, tím si můžeš být jist!" I vzali peníze, které jim Jan dal, vysmáli se mu hlasitě, že je tak dobrý, a šli svou cestou. Jan srovnal mrtvolu opět do rakve, sepjal jí ruce, dal sbohem a šel pokojně dál velkým lesem.5- Zde vyzdvihuje Janovu dobrotu a snahu zachránit nebohého člověka před zlými lidmi a pomoci mu i za cenu toho, že se vzdá všeho, co má. Naopak ti dva lidé vykazují samé špatné vlastnosti - chamtivost, bezbožnost, mstivost a posmívají se Janovi za jeho dobrotu.
Pohádka Divoké labutě má v sobě motivy pohádky Sedmero krkavců, kterou všichni známe z televizních obrazovek. V této pohádce jsou postavy královny a arcibiskupa, kterým autor dal ty nejhorší lidské vlastnosti, jako zloba, závist … Zatímco dívku Elišku, i když je královskou dcerkou, obdaroval Andersen samými hezkými lidskými hodnotami, jako např. zbožností, nevinností, schopností hlubokého citu, starostlivost o druhé … Jako příklad uvádím dvě ukázky.
Královna vzala tři ropuchy, políbila je a řekla jedné:
"Až se přijde Eliška vykoupat, posaď se jí na hlavu, aby byla lenivá jako ty!"
"Sedni jí na čelo," řekla druhé, "aby byla ošklivá jako ty, aby ji vlastní otec nepoznal!"
"Polož se jí na srdce," pošeptala třetí, "aby byla zlá a hodně pro to trpěla!"
Potom hodila ropuchy do jasné vody, která se hned zbarvila do zelena, zavolala Elišku, odstrojila ji a poslala do vody. Když se ponořila, sedla jí jedna ropucha do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa, ale zdálo se, že Eliška to nepozoruje.
Když se však vzpřímila, plavaly po vodě tři rudé makové květy. Kdyby ropuchy nebyly jedovaté a čarodějnice je nepolíbila, byly by se proměnily v rudé růže. ale květinami se staly přece, neboť byly na dívčině hlavě a u jejího srdce; Eliška byla totiž příliš zbožná a nevinná, aby čáry mohly mít nad ní nějakou moc.
Když to zlá královna spatřila, natírala Elišku ořechovou štávou, až byla temně hnědá, pomazala její krásný obličej zapáchající mastí a úplne pocuchala její krásné vlasy. Krásná Eliška byla změněna k nepoznání.6
Arcibiskup šeptal králi do uší zlá slova, ale ta se nedostala k jeho srdci. Konal se sňatek a arcibiskup sám musil Elišce vložit korunu na hlavu. Protože však měl zlost, přitiskl jí těsný kruh tak silně k čelu, až to královnu zabolelo.
Ale těžší kruh svíral jí srdce, totiž starost o bratry, i necítila tělesné bolesti. Její ústa byla němá, jediné slovo mohlo bratry zbavit života; ale z jejích očí vyzírala hluboká láska k dobrému, krásnému králi, který dělal vše, aby ji rozveselil.
Milovala jej z celého srdce den ode dne více. Ó, kdyby se mu směla aspoň svěřit, vylíčit mu svoje utrpení! Ale musila zůstat němá, musila mlčky vykonat své dílo. 7
Další dvě ukázky jsou z pohádky Císařovy nové šaty.
Před mnoha lety žil jeden císař. Nosil tuze rád krásné nové šaty a vydával všechny své peníze na to, aby byl hezky vyšňořen. Nestaral se o své vojáky a o svůj lid, nestaral se o divadlo ani o hony, staral se jenom o to, aby se mohl často ukázat v nových šatech. Měl zvláštní kabát na každou hodinu denní, a jako se říkávalo o jiných králích, že právě jsou v radě, tak se o něm říkalo pokaždé, když se po něm někdo ptal: "Císař je v šatne."8- Autor zde císaři přiřadil marnotratnost a nezájem o ostatní a ukazuje, že se zajímá jen sám o sebe a své oblečení.
A potom kráčel císař v průvodu pod krásnými nebesy a všichni lidé na ulici a v oknech říkali: "Ach, jak překrásné jsou nové šaty císařovy! Jak nádhernou vlečku má u pláště! Jak mu dobře padnou!"
Nikdo nechtěl dát na sobě znát, že buď se ke svému povolání nehodí, nebo že je velice hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspech.
"Ale vždyť na sobě nic nemá!" zvolalo jedno malé dítě.
"Panebože, toť hlas nevinnosti, slyšte!" řekl otec a druh druhu šeptal, co dítě pravilo.
"Nemá na sobě nic, říká tamhleto dítě, nemá na sobě nic!"
"Vždyť na sobě nic nemá!" volal konečně všechen lid. To císaře mrzelo, neboť se mu zdálo, že lid má pravdu. ale pak si myslil: Nyní musím setrvat v průvodu až do konce. I počínal si ještě hrději a komorníci si vykračovali a nesli vlečku, která tu vůbec nebyla.9- V této ukázce je patrná přetvářka císařova i jeho komorníků a všeho lidu. Podvodníci si totiž nechali zaplatit a tvrdili, že ten kdo se nehodí pro svůj úrad či povolání nebo je velmi hloupý, tak pro toho budou šaty císařovy neviditelné. Ve skutečnosti žádné šaty nešili, ale císař i všichni ostatní se přetvařovali, aby na sobě nedali znát, že se nehodí pro své povolání nebo že jsou tuze hloupí. Jen malé nevinné dítě, které nezná přetvářku řeklo pravdu.
3. Závěr
Andersen při psaní svých pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek. Pohádky jsou prosté a poutavé. Autor do svých pohádek vkládá svou životní moudrost a vede čtenáře k správnému názoru na život a lidi a snaží se o to, aby čtenář porozuměl lidské duši a nalézal v ní skryté krásy. V pohádkách naznačuje, že prostá upřímnost povahy vítězí nad veškerou falší. Některé pohádky mají v sobě jakousi morbiditu (např. Křesadlo - protože čarodějnice nechtěla vojákovi říci, co chce dělat s křesadlem, usekl jí hlavu). V knize je mnoho ilustrací, z kterých čtenář pochopí, o čem pohádka je. Hans Christian Andersen užívá spisovný jazyk, používá krátké a jednoduché věty či jednoduchá souvětí, pohádky jsou psány velkými písmeny, a proto se dětem čtou velmi snadno. Některé pohádky byly zfilmované (např.: Sněhová královna, Mořská ženka - televizní název Malá mořská víla, Císařovy nové šaty, O princezně na hrášku). Nejdelší pohádka je Sněhová královna, která je rozdělena do sedmi pohádek, něco jako pohádka na pokračování. Všechny ostatní pohádky jsou poměrně krátké. Pohádka života vlastně není pohádkou, ale je to spíše jeho biografie. Některé příběhy jsou o neživých věcech, které se chovají jako živé (např.: Pastýřka a kominíček - pastýřka a kominíček jsou porcelánové figurky, které se chovají jako lidé, další postavou je soška starého Číňana ze dřeva, která se též chová jako živá). Řekl bych, že Andersenovy pohádky jsou příběhy s pohádkovými motivy, které směřoval spíše starším dětem a dospělým. V jeho knize jsou také pohádky, které mi připomínaly pohádky od jiných autorů. Např. Divoké labutě - tato pohádka je nápadně podobná pohádce Sedmero krkavců. Často se v nich objevuje smrt a jakási morbidita. Některé příběhy na mě působily celkem depresivně. Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře.
4. Použitá literatura
mocná, Dagmar - peterka, Josef a kolektiv: Encyklopedie literárních žánrů, Praha - Litomyšl 2004, s. 472-480.
chmelíková, Věra: Světová literatura pro děti a mládež, Západočeská univerzita Plzeň 1998, s. 6-12.
http://cs.wikipedia.org/wiki/PohĂ;dka, 12.12. 2005
andersen, Hans Christian: Pohádky, Praha 1963.
1 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 19-20.
2 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 57.
3 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 88.
4 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 92.
5 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 89.
6 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 119.
7 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 127.
8 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 140.
9 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 144.
 


3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kller kller | 26. ledna 2009 v 16:53 | Reagovat

To mu říkáte ,,krátký referát!!!!!???!!!!!!!!.

2 Anonym Anonym | 22. března 2009 v 18:58 | Reagovat

MOc hezký

3 huhlik huhlik | 12. prosince 2009 v 15:45 | Reagovat

hej delsí by to neslo jako to se miani do sesitu nevleze

4 jana jana | 29. března 2010 v 16:42 | Reagovat

jakou napsal pohádku za a ošklivé káčátko za b staré řecké báje a pověsti prosím odpověste

5 Ahmad Lobo Ahmad Lobo | E-mail | Web | 12. října 2010 v 12:19 | Reagovat

Ježiš koukej co jsem našla na fejsu http://bit.ly/natalie_kviz

6 Maria Maria | E-mail | 29. října 2012 v 18:12 | Reagovat

Zlaty klicek napsal Alexej Nikolaevic Tolstoj -- ne Lev, to je chiba

7 pavel pavel | 23. prosince 2012 v 14:21 | Reagovat

debile

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.