Seminrání práce - 2.část

26. ledna 2007 v 13:48 |  Český jazyk - referáty a seminárky
4. Cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce
4.1.Autoři životopisu
Životopis Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic jako první sepsal Bohuslav Balbín v díle "Bohemia Docta". Později M. Pelcl sepsal obšírnější životopis v díle "Biographien böhmischer Gelehrten". Životem Kryštofa Haranta se také zabývala Mgr. Marie Koldinská, vědecká pracovnice Výzkumného centra pro dějiny vědy, společného pracoviště Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy. O Kryštofu Harantovi sepsala rozsáhlou publikaci, která vyšla v nakladatelství paseka v roce 2004.
4.2. Formální stránka díla
Cestopis je renesanční dílo, které Kryštof Harant sepsal roku 1608, tedy 10 let po vykonané cestě. Kniha má v české cestopisné literatuře 16. století významné postavení. Autor díla se představil jako literát v nejlepším slova smyslu. Při tvorbě díla velmi dbal na grafickou i obsahovou stránku. Postaral se o vznik řady dřevorytů, zachycujících jak významná místa, která navštívil, tak momentky ze života tamějšího obyvatelstva. Zhotovením těchto dřevorytu pověřil zkušeného rytce Jana Willenberga. Jan Willenberg při práci vycházel z Harantových vlastnoručních nákresů, které pořídil mimořádně důkladně a pečlivě během cesty. Než začal Kryštof Harant knihu psát, prostudoval velké množství literatury, která souvisela s tématem. V závěru cestopisu odkazoval na téměř šest set autorů, jejichž knih čerpal, ale v hojné míře i citoval. Cestopis je rozvržen do dvou dílů a má celkem 75 kapitol. Kompozičně se člení do šesti částí, z nichž první tři tvoří první díl a zbývající tři druhý díl. Oproti ostatním cestopisům té doby je zvláštní tím, že zpáteční cestě je věnována jen necelá čtvrtina díla. Ve svém díle se zmiňuje o svých předchůdcích, jako byli např. Kabátník, Prefát. Jejich díla srovnává se svým a vytyčuje rozdíly a zaměření těchto děl. On se zaměřuje především na náboženské problémy a jeho dílo má politicko-naučný charakter.
4.3. Obsah díla - První díl cestopisu - Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále až do Egypta, potom na horu Sinai, Oreb a sv. Panny Kateřiny, ležící v pusté Arábii
Kniha o cestě do Svaté země je popisem nejen cestování samotného, ale i zvyků a obyčejů v zemích, které Kryštof s Černínem prošli. Kryštof byl velmi sečtělý, na cestu se vypravil až po té, co přečetl v té době vše dostupné o navštěvovaných zemích, znal dopodrobna bibli, včetně např. krokové vzdálenosti mezi jednotlivými místy. Kryštof se vydal na cestu 30. března 1598, když habsburská říše byla již 5 let ve válečném stavu s Turky a on sám se předtím války účastnil. To bylo pro něj velmi nebezpečné, ale on se po celou dobu vydával za italského kupce a mluvil italsky. Od 13. století se Osmanská říše stále více rozpínala na západ až se dostala do Vídně, vedly se proti ní křižácké výpravy, které byly jen střídavě úspěšné. Teprve v 16. století se Osmanská říše začala rozpínat i na východ a na jih. Jižní Slovensko se tak dostalo pod nadvládu Turků po dobu 150 let. Kryštof Harant odjel s Heřmanem Černínem z Chudenic z Prahy do Plzně, odtud do Halle v Bavorsku, z Halle do rakouského Insbruku, kde v té době bylo Tyrolské panství a přes Brixen (pozdější místo pobytu K.H.Borovského) do Tridentu v Benátském panství. Odtud přes Mestre do Benátek, do kterých dorazili 19. dubna. V Mestre však Kryštofa Haranta a jeho přítele Heřmana Černína čekal jistý problém, který však Kryštof Harant velmi chytře vyřešil. Viz ukázka č. 1.
Ukázka č. 1__________________________________________________________________
V Tridentu jsme si museli opatřit potvrzení, že jedeme ze země, v níž je "dobré povětří", což znamená především, že tam není mor. Takový je zvyk v zemích vlašských i okolních. Přijde-li poutník do nějakého města, musí se tímto potvrzením vykázat. Nemá-li je, není do města vpuštěn a je nucen strávit čtyřicet dnů (la quarantena) v nějakém špitále nebo na místě k tomu určeném. Teprve poté může v cestě pokračovat. Tak se zde chrání před morovou nákazou. Na druhý den jsme přes malá městečka dojeli do Mestre, odkud jsme se chtěli dostat lodí do Benátek. Koně jsme prodali již v Tridentu a do Mestre dojeli na koních najatých. Přepravovali jsme se nastoupit na loď, když tu se přiblížil úředník, který chtěl vidět naše osvědčení.
Heřman Černín mu je s klidem předložil. Muž četl, podíval se na nás podezíravým pohledem, opět četl a pak zavrtěl hlavou. "Jste tři a na listině jsou napsány jen dvě osoby: Signor Hermano Cezernin de Chudenic co uno servitore …" Tedy pán a jeden sluha. Opravdu, úředník v Tridentu moje jméno vynechal. "Pro osvědčení jsme byli v Tridentu všichni tři", začal Černín vysvětlovat, ale muž ho ani nenechal domluvit. "Když jste byli tři, snad si to v Tridentu budou pamatovat. Vraťte se tam, ať potvrzení opraví."
Jet zpátky patnáct mil, zvlášť když jsme zde již stáli jen se zavazadly a bez koní? To se nám hodilo ze všeho nejméně. A tak mi blesklo hlavou, jak se z této nepříjemné situace vyvléci. "To potvrzení je správné. Toto je pan Herman Cezernin", ukázal jsem na přítel. "Mé jméno je de Chudenic. A zde", ukázal jsem na sluhu, "je náš servitore. Je to v nejlepším pořádku." A tvářil jsem se tak bezstarostně, jako by to opravdu v nejlepším pořádku bylo. Protože u Vlachů není zvykem, aby někdo měl dvě či tři příjmení, ještě doplněná jménem panství, úředník se s tím spokojil, uvěřil mi, …1
Z Benátek pluli lodí Silvestr na Kypr, který byl italskou državou. Ale než se vypravili na loď, museli čekat a prohlédli si Benátky, kde v té době se projíždělo 4000 gondol na Canale Grande, navštívili Chrám sv. Marka, zbrojnici, sídlo benátského dóžete. V Benátkách však pro ně bylo draho, proto odjeli do Padovy a Ferrary a vrátili se zpátky až před příjezdem lodi. Na lodi byli v přestrojení františkánů, aby na sebe co nejméně upozornili a byla to loď pro 200 lidí, pozorovali delfíny, létající ryby. Polovina posádky byli vojáci jako ochrana cestujících proti pirátům. V knize Kryštof podrobně popisuje město a místa která navštívil. Také se v díle zabývá historií a správním zřízením Benátek. Při plavbě míjeli řecké ostrovy Korfu, Peloponés, Krétu. Cestou na ostrov Kypr se ještě zastavili na ostrově Kandii, kam dorazili 31. července. Zde strávili 2 týdny a 14. srpna vypluli k ostrovu Kypr. Z Kypru, který byl obydlen Turky i Řeky, se přes město Ráma vypravili do Svaté země (Palestiny) nákladní plachetnicí na pytlích s bavlnou a dostali se do bouře. Když do pluli do města Rámy, museli zůstat na lodi, protože z lodi mohli vystoupit až za doprovodu trucelmana, což byl emisar, který za ně měl odpovědnost a na druhé straně za ně vše s úřady vyřídil. Jakmile vstoupili na pevninu, Turci je hned o vše obrali, o oblečení, jídlo, peníze. Prohlédli se město Rámu, odtud odjeli na oslech do Jeruzaléma. Než byli puštěni do Jeruzaléma, museli dvě hodiny čekat než přišel hejtman zámku, turecký subassa, kterému museli odpovídat na jeho otázky odkud a kdo jsou. Teprve poté byli vpuštěni do města, kde byli ubytování v klášteře sv. Salvátora. 5. září navštívili, za doprovodu představeného kláštera, Boží hrob. Vypravěč podrobně popisuje prohlídku celého kláštera, porovnává ho s chrámem sv. Víta a konzultuje to se svým přítelem Černínem. Toto srovnání mě přišlo velmi zajímavé a originální, proto jsem vybral následující ukázku.
Ukázka č. 2__________________________________________________________________
Jenže mým úmyslem nebylo jen jeruzalémský chrám popsat, ale také porovnat jej s chrámem sv. Víta; byly si totiž podle mého názoru podobné, což čtenářům Prefátovy knihy jistě nepřišlo na mysl. I Černínova otázka mi to potvrdila: "V čem myslíš, že se sobě podobají?". Rád jsem mu vysvětlil, už proto, abych si svůj názor ještě ověřil. "Tak třeba vstup do kostela: do jeruzalémského chrámu vedou jediné dveře, zrovna jako do Svatovítského chrámu. Kaple sv. Šebestiána se sakristií, to je kaple Panny Marie zde. Kaple sv. Anny se může srovnat s kaplí vězení. Další kaple sv. Voršily a jedenácti tisíc panen, kde se pochovávají páni z Pernštejna, ta je jako místo, kde dali Kristovi ocet a žluč. Kaple sv. Jana, kde jsou pochováni Břetislav a Bořivoj, synové prvního českého krále, má obdobu v jeruzalémské kapli, kde metali los o šat. Kaple sv. Apolináře má dveře do podzemí zrovna jako kaple sv. Heleny, kde byly nalezeny kříže. Kaple, kde jsou pohřbeni čeští králové Přemysl Otakar I. a II., odpovídá zde té, v níž seděl Kristus, když mu kladli na hlavu trnovou korunu. Kaple sv. Alžběty s kruchtou…
se podobá kapli hory Kalvárie", doplnil mě Černín už sám a zřejmě se připojil k mému přesvědčení, že to srovnání bude českého čtenáře zajímat. Připomínal: "Místo, kde je hrob císaře Karla IV., se podobá jeskyňce hrobu božího." Spolu jsme pak hledali další podobnosti: tvar stavby, zde bez oken, polohu kůru…2
V pondělí 7. září se vydali po mši společně s vikářem k bráně sv. Štěpána a pak dál do údolí Josafat (Josafat znamená - Pán jest soudce), tou cestou, kudy šel Kristus po poslední večeři do zahrady na Olivetské hoře, kde setrval v motlitbách. 8. září se vydali společně s několika mnichy a vikářem do města, kde si prohlédli další pamětihodnosti. Podnikli také cestu k řece Jordán, ve kterém se umyli. 12. září se pak vydali na oslech do Betléma. Zde autor uvádí docela zajímavou a zvláštní informaci o tom, co musí udělat křesťan, když při cestování potká Turka. Viz ukázka č. 3.
Ukázka č. 3__________________________________________________________________
Než jsme sjeli z vrchu dolů, uviděli jsme, že proti nám jede nějaký Turek s dvěma služebníky. "Musíme sesednou," volal na nás vikář, "když potká křesťan Turka, musí sestoupit a stát, až ho Turek mine." A protože někteří jeli dál, křičel na ně: "Descavalcate!" Všichni už zastavili a sestoupili na zem, jen pan Donato patrně neporozuměl, slyšel asi "Cavalcate!" a pobídl ještě osla k běhu. Turek hmátl po kameni ze zdi vinice a výhružně zamířil k Donatovi; ten, když to zpozoroval, strachem z osla spadl. Turek se zasmál a klidně pokračoval v jízdě.3
4.4. Obsah díla - Druhý díl cestopisu - cesta z Jeruzaléma do Egypta a velikého města Kaira, odtud dále do Arábie pusté, k moři Rudému, k hoře Sinai, Oreb a svaté Panny Kateřiny
Ve druhé knize popisuje autor cestu z Jeruzaléma zpět do města Rámy, kam dorazili 20. září. V této kapitole vypravěč popisuje zvláštní způsob konzumace pokrmu, který mi přijde velmi zvláštní a také zajímavý. Viz ukázka č. 4.
Ukázka č. 4__________________________________________________________________
Až k poledni přijel trucelmana a donesl nám husu plněnou rýží; posadili jsme se po turecku na zem, on rukama tu husu trhal a z dlaní nám přisýpal rýži. Smáli jsme se tomu způsobu, ale on prohlásil, že to je nejstarší předkládání pokrmů…4
Z města Rámy pokračovali do města Gaza a dál do egyptského přístavu Damiáty, kam dorazili 28. září. V přístavu byli jejich zavazadla jako již několikrát prohledány Turky, kteří jim však tentokrát nic nevzali. V přístavu byli přivítáni vicekonzulem francouzského krále, který je provedl městem ke svému příbytku a ubytoval je u sebe. O několik dní odcestovali lodí do města Kaira. Ve městě na doporučení vícekonzula vyhledali konzula francouzského krále, který je přátelsky přivítal, pohostil a ubytoval. Odtud pak 9. října pokračovali s karavanou na velbloudech dál k Rudému moři, do pusté Arábie, až se dostali ke klášteru sv. Kateřiny, kde je mniši zvaní kalojeři přivítali a ubytovali ve zvláštním příbytku. Viz ukázka č. 5.
Ukázka č. 5__________________________________________________________________
Skrze dvojí pevná vrata vešli jsme dovnitř. Mniši zvaní kalojeři nás přivítali, my jsme poděkovali a vystoupili jsme pak po schodech do vykázaného příbytku;byla to úplně prázdná komora, bez loží, stolů a lavic, jen při stěnách byly nízké zídky z cihel na slunci sušených, ale bez slámy a bez matrací…5
V neděli 18. října ještě za tmy opustili klášter sv. Kateřiny a začali společně s trucelmanem a dvěma Araby, kteří slouží v klášteře vystupovat po širokých stupních na horu Oreb. Při cestě na horu Oreb přišli k první památce, ke kapli "zjevení Panny Marie". Od kaple pak pokračovali dále a došli k bráně mezi skalami, která neměla vrata. Když dorazili na náhorní plošinu, viděli již před sebou horu Sinai. Dále šli kousek po rovině a potom začali stoupat na horu Sinai. Po dosažení vrcholu a následném sestupu začali s výstupem na horu sv. Panny Kateřiny. Výstup na horu sv. Kateřiny byl velmi těžký. Když konečně dosáhli vrcholu, naskytl se jim výhled na Rudé moře, přístav Thor, vrchy i pouště. Dne 19. října se vydali na cestu zpět do města Kaira, do kterého přicestovali 26. října. Hned druhý den se společně s tlumočníkem vydali na prohlídku města. Tlumočník jim ukázal několik výstavných škol, nejznámější kostely, nemocnice, různé bazary a spoustu dalších krámů. Prošli také několik náměstí, přičemž na každém z nich probíhali obchody s nějakým zbožím. 30. října pluli lodí z Kaira do Alexandrie a odtud 11. listopadu do Benátek a domů.
5. Závěr
Tato kniha byla prvním cestopisem, který jsem přečetl. Přestože mě cestopisná literatura nikdy nelákala, rozhodl jsem se to alespoň jednou zkusit. Harantův cestopis se mi četl poměrně dobře a celkem mě i některými zajímavými pasážemi zaujal. Z knihy jsem získal mnoho poznatků o způsobu života a zvycích obyvatel cizích zemí (např. o Turcích a Arabech). Autor čtenáře rovněž seznámil s mnoha památkami tamějších zemí. Mimo jiné se ve své knize věnuje i historii a případně i správnímu uspořádání některých míst. Poměrně nudně na mě působily popisy některých cest. Podle mého názoru je také velmi originální, jak se Harant téměř v každé kapitole zmiňuje kolik vlašských a českých mil již mají za sebou.
Ukázky, které jsem zařadil do seminární práce, jsem vybral podle toho, co mě v knize zaujalo, případně co mi přišlo nějak zvláštní. Vzhledem k tomu, že se vůbec nezajímám o náboženství, jsem náboženskou stránku díla nijak nerozebíral.
6. Použitá literatura
novák, Arne: Dějiny českého písemnictví, Brána 1994, Praha
hrabák, Josef: Starší česká literatura, Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1964
vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury I., Český spisovatel, Praha 1951
lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátku k dnešku, Nakladatelství Lidové noviny, 2004
koldinská, Marie: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic - Cesta intelektuála k popravišti, Paseka, Praha-Litomyšl, 2004
šťastný, Radko: Čeští spisovatelé deseti století, Vimperk, 2001
tichá, Zdeňka: Jak staří Čechové poznávali svět, Praha, 1984
tichá, Zdeňka: Cesta starší české literatury, Praha, 1984
petrů, Eduard: Vzrušující skutečnost, Ostrava, 1984
kožík, František: Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce, Praha, 1988
1 František kožík, Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce, Praha 1988, s. 16.
2 František kožík, Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce, Praha 1988, s. 64 - 65.
3 František kožík, Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce, Praha 1988, s. 90.
4 František kožík, Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce, Praha 1988, s. 105.
5 František kožík, Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce, Praha 1988, s. 130.
 

Seminární práce - 1. část

26. ledna 2007 v 13:48 |  Český jazyk - referáty a seminárky
Technická univerzita v Liberci,
Fakulta pedagogická
Seminární práce
Téma
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic - cestopis - Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii
Milan Vojtěch
1. ročník
ČJ - D
Starší česká literatura
OBSAH
  1. Vymezení literárního žánru
  2. Doba a vznik cestopisů
  3. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
    1. Život Kryštofa Haranta
    2. Harant - spisovatel a skladatel
  4. Cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce
    1. Autoři životopisu
    2. Formální stránka díla
  5. Závěr
  6. Použitá literatura
1. Vymezení literárního žánru
Cestopis jako literární žánr podle své funkce můžeme zařadit do literatury zábavné, ale i naučné. Vzhledem k těmto funkcím se v něm mísí fakta a autorovo umělecké zpracování. Tyto dvě vlastnosti, zábavnost a naučnost, by měly být v cestopise dobře vyvážené, protože přemíra jedné či druhé změní cestopis buď v pohádku nebo strohé poznámky. Na vývoji středověkých cestopisů můžeme zřetelně sledovat jak se měnily preference k hlavní funkci cestopisného díla. Jedná se o Literární žánr reagující na potřeby exotiky a dobrodružství líčením cizích zemí. Konfrontuje domov s neobvyklými poměry v cizině. Popisuje zážitky a postřehy z cest.
Hlavním zdrojem cestopisného materiálu jsou vlastní zraková zkušenost se skutečností a následně nutnost popisu jedinečného vizuálního zážitku slovy. Dalšími zdroji jsou: 1. ústní reference - pověsti či různé příběhy, které jsou spojené s danou lokalitou, 2. literární reference - patří sem cestopisy předchůdců, odborně zaměřená kulturně-historická pojednání a odborně zaměřená geografická pojednání. Text cestopisu může být kompozičně uspořádán dvěma způsoby. Cestopis má buď prostorovou osu (místopisné názvy kapitol či oddílu) nebo časovou osu (deníková forma). Často mohou být obě hlediska různými způsoby zkombinována. Umělecká hodnota cestopisu závisí na atraktivitě procestované země a na autorově temperamentu, rozhledu, zájmech pozorovacích schopnostech, vypravěčské invenci, …atd. Dominantní postavou je autor, vedle něhož se objevují i další postavy, které však mají jen sekundární postavení, jež je podřízené hledisku vypravěče.
2. Doba a vznik cestopisů
Vývoj cestopisů jako samostatného žánru je dlouhý. Jeho počátky můžeme sledovat již ve 4. století, ale cestopis jako už plnohodnotný žánr se objevuje na českém území až ve 14. století a nejslavnější díla vznikají ve století 15. v době renesance.
V době vlády Jiřího z Poděbrad a dále pak za krále Vladislava, se začaly kromě literatury teologické rozvíjet i díla, která měla společenský a národní charakter. Mezi tato díla se začlenily i cestopisy. Důvody pro psaní cestopisů byly různé. Mezi nejčastější patřilo diplomatické poslání, ale také poslání náboženská a kupecká. Dalším důvodem byla touha po vzdělání a poznání neznámého, touha po dobrodružství, která obracela kroky cestovatelů na Západ, na Jih a také i na Východ. Členy družin tvořili vysoce postavení šlechtici, ale i jejich panošové, kteří většinou sehráli významnou roli v zaznamenávání těchto událostí.
Záznamy těchto cestovatelských výprav jsou velice různorodé. Dále i jejich věcné záznamy jsou na různých úrovních. Dochovaly se jak pouhé úryvkové záznamy, tak i dlouhá obsáhlá líčení, které se dostávají až k zevrubným popisům. V cestopisech jsou zaznamenány veškeré důležité i méně podstatné informace z cest. Např. Jak naši cestovatelé nazírali na cizí kraj a lid, a naopak jak byli naši cestovatelé přijímáni v odlehlých končinách.
Počátek cestopisů u nás učinil Vavřinec z Březové, který přeložil cestopis rytíře Jana Mandevilly, jenž se u nás těšil velké oblibě. O tom svědčí skutečnost, že byl čten až do počátku 18. století, kdy ho nově vydal Václav Matěj Kramérius. Dalším přeloženým cestopisem u nás byl Milion, v němž Benátčan Marco Polo vylíčil své cesty po Japonsku, Číně, Sumatře, Jávě ale i Sibiři. Oba cestopisy byly do češtiny přeloženy kolem roku 1400, ale Milion nedosáhl takové popularity jako Madevillův cestopis.
Pak už na scénu nastupují původní české. Jako první vznikl Deník poslův krále Jiřího ke králi franskému Ludvíkovi XI., léta 1464 vyslaných. Po něm následují další cestopisy: Černínův, Donínův, Harantův, Hasištejnského, Prefáta, Šaška z Bířkova, Mitrovicův, a třeba také Léryho.
Humanistické cestopisy byly první vlaštovky, které nám přinášely poznání světa za našimi hranicemi. Zájem o cestování přinesl rozvoj dějepisné a zeměpisné oblasti. Poznatky, které cestovatelé popsali ve svých knihách byly inspirací pro další generace cestovatelů, kteří také chtěli zakusit dobrodružství v cizích zemích. Někdy se příležitost naskytla v podobě různých poselství, které podnikaly králem pověřené družiny. Některé cestopisy byly důležitým přínosem v oblasti našeho vzdělání a nejednou se také staly podnětem k překonání společenských předsudků, které tehdejší lid měl o dalekých zemích.
3. Kryštof Harant z Polžic a z Bezdružic
3.1.Životopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic
Kryštof pocházel ze staročeské rodiny rytířů harantů z Polžic, což byla ves v klatovském kraji, nyní připojená k Horšovskému Týnu. Narodil se roku 1564. České školy byly tehdy znamenité, naučil se v nich latině a řečtině, osvojil si i jazyk německý a vlašský. Seznámil se s vědami a s uměním, zejména hudebním. Když mu bylo dvanáct let, dostal se do pážecí skupiny Tyrolského arcivévody Ferdinanda II. (což byl bratr císaře a českého krále Maxmiliána II.) v Insbrucku. Nalezl zde dost příležitostí rozšířit své vědomosti a protože se uplatnil svým ušlechtilým chováním a vtipem, brával jej arcikníže s sebou na všechny cesty, také do Itálie a Německa. Když mu zemřel otec (1584), vrátil se do vlasti. V roce 1587 mu zemřela matka. O rok později se oženil s Evou Černínovou z Chudenic, která mu přinesla věnem podíl statku v Toškově nad Mží. Z tohoto manželství měl Harant dceru Lidmilu Kateřinu (1589) a syna Viléma Humprechta (1592).
Když vypukla válka s Turky (1593-97), kteří vpadli do Uher, vypravil proti nim císař Rudolf II. velké vojsko a mnoho českých pánů táhlo bojovat proti nepříteli křesťanstva. Také Harant přijal velení nad oddílem českého vojska a počínal si (podle svědectví Jonaty Bohutského) velmi statečně, což ocenil Rudolf II. po skončeném tažení zvláštním ročním platem 700 zlatých (1597).
Téhož roku však zemřela jeho manželka a on odevzdal obě své děti k vychování příbuzné, paní Lidmile Markvartové z Hrádku, také rozené Černíkové z Chudenic, sídlem v Plzni. Chtěl se totiž vydat na cestu do Jeruzaléma, aby překonal zármutek a také aby se vyrovnal krajanům, kteří takovou cestu už podnikli. V roce 1598 se vydal se svým švagrem a přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Svaté země, Palestiny, Egypta a Kypru.
Po návratu (1598) zůstal nějaký čas v Plzni. Roku 1599 mu obě děti k jeho velké žalosti zemřely. Císař Rudolf, který se v té době uchýlil také do Plzně, zde poznal blíže Haranta a 1.5.1601 jej jmenoval svým komorníkem a radou. V Praze se Kryštof vyznamenal několika básněmi, byl u dvora vážen a využil toho k žádosti o povýšení do panského stavu. 23.června 1607 učinil slib.
Ještě před tím, roku 1603, se podruhé oženil, vzal si Barboru Miřkovskou z Tropčic a 26.8.1604 se jim narodila dcera Rozina Alžběta, pokřtěná jordánskou vodou, kterou Harant z cesty přivezl. Z věnování, které vepsal měštěnín Bohutský do Veleslavínova spisu lze poznat, že Harant byl už proslulý jako hudební skladatel. Připomíná se tam, že i Alexandrii složil na text žalmu šestihlasý zpěv. Na svém hudebním umění si Harant zakládal- heslo, které si zvolil pro první vydání cestopisu, totiž ,,Virtus ut sol micat" (ctnost září jako slunce), vyjádřil hudebními slabikami (ut sol mi).
Barbora zemřela 10.7.1607 po narození dítěte. Třetí manželství s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic nebylo už tak šťastné a klidné. Když zemřel císař Rudolf II. (1612), jeho nástupce Matyáš si Haranta rovněž oblíbil a povýšil ho do hodnosti dvorního rady. Harant za jeho vlády opět cestoval, navštívil Itálii, Německo a navíc také Španělsko. Mezitím jeho žena, v pondělí po sv. Alžbětě, 19.11.1612, koupila od Adama Škopka z Bílých Otradovic druhou polovici hradu i městečka Pecky, se zlatými doly a s vesnicemi jménem Lhota, Staňkov, Vidonice, Velká Borovnice, Bělá, Radkyně a Rašín, za 36,000 kop. Od tohoto času pobývala Harantova rodina na Pecce a Harant přijížděl čím dál častěji.
Brzy potom vznikly rozbroje mezi katolíky a stranou pod obojí. Harant, dosud horlivý katolík, přestoupil se svou rodinou k evangelictví a začal sloužit Fridrichu V. Falckému. (Erben usuzuje, že ho k tomu přiměli přátelé a snad i ctižádost, aby se mu dostalo hodností které tehdy český sněm svým přívržencům rozdával.) V pohnutých dobách povstání stál na straně stavů proti králi (1618-1620). Od léta 1619 zastával řadu funkcí. Byl komisařem nad vojenským lidem ze tří krajů, když nařídili stavové výpravu proti císařské moci. V červnu toho roku jako velitel dělostřelby dal rozkaz ke střílení, přičemž dělové koule létaly prý až do oken císařského hradu ve Vídni, takže král Ferdinand II. byl v nebezpečí života. Tato událost svědčí o jeho univerzálnosti, ale také si tím podepsal rozsudek smrti. Později byl v hradeckém kraji členem komise, která odhadovala cenu statků odňatých katolíkům a klášterům. A když byl v srpnu zvolen za českého krále falckrabě Fridrich, jmenoval Haranta svým radou a posléze také prezidentem české komory. Harant k tomu složil německou přísahu před knížetem Kristianem Anhalským a kancléřem Václavem Vilémem z Roupova. Do úřadu byl uveden nejvyšším písařem Kašparem Kaplířem ze Sulevic. Pohyboval se tedy neustále mezi hlavami českého odboje. K jeho poctě byl roku 1618 ražen zlatý a stříbrný peníz s jeho tváří a znakem. Později se mu dostalo uznání, že nečinil rozdíl mezi osobami podle vyznání a že katolickým knězům neodebral platy. Zdá se však, že své odbojné činnosti začal brzy litovat, podle některých zpráv radil ve shromáždění stavům, aby se podrobily císaři Ferdinandovi a přijaly jej za krále.
Bělohorská bitva učinila českému povstání smutný konec. Po 8.listopadu Harant odjel z Prahy na hrad Pecku a domníval se že jako mnozí jeho druhové se bude muset vystěhovat a hledat útočiště v cizině. Než se však k tomu odhodlal, přijel pro něho počátkem března 1621 oddíl císařského vojska a zajal ho. V čele skupiny ozbrojenců, která ho zatýkala stál dokonce sám Albrecht z Valdštejna. Když vyjížděl Harant ze zámku na padací most, vzal mu vítr z hlavy klobouk. Vzpomněl si na pověru a hořce zažertoval:,, Kdybych byl Římanem, vrátil bych se a nevyšel bych dnes z domu ani na krok."
V Praze byl s ostatními obviněnými uvězněn na Pražském hradě při úřadu purkrabském. Byl obžalován, že porušil věrnost králi Ferdinandovi, za odstoupení od katolictví v roce 1618, důchody království že obracel ve prospěch buřičů a dal střílet na císařský palác ve Vídni. Marně se omlouval. 19.června byl odsouzen k trestu smrti mečem, ale tak, aby hlava zůstala při těle. Jmění propadlo-kromě věna manželky-císaři.
Ke smrti ho připravoval Jan Rosacius Hořovský, církevní správce u sv. Mikuláše. Ten podal později svědectví, že Harant byl velmi sklíčen. Vysvětloval zpovědníkovi, že úřad mu direktoři vnutili pod pohrůžkou ztráty cti, hrdla a statků a že se vždy snažil chovat spravedlivě. Poslední chvíle svého života strávil s pánem Václavem Budovcem z Budova, hrabětem Jáchymem Ondřejem Šlikem, rytíři Vilémem Konecchlumeckým a Bedřichem z Bílé.
20.6. byli všichni odsouzení převezeni na Staroměstskou radnici. V pondělí 21.6.1621 byl Harant společně s dvěma pány, sedmi rytíři a sedmnácti měšťany popraven. Ráno v pět hodin byla vypálena salva z děla. Císařští rychtáři přišli mezi vězně a volali je k provedení ortelu, nejdříve hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika a Václava z Budova.
Harant si znovu stěžoval knězi Janovi, že se mu děje velká křivda a prosil ho, aby oznámil jeho manželce tyto vzkazy: předně, aby věrně setrvala při náboženství, děti aby dala vychovat pod obojí a konečně aby s poddanými nakládala mírněji a chudým aby odpouštěla roboty. Kněz Jan všechno vyřídil, ale paní Harantová se vzkazy neřídila-naopak.
V poslední modlitbě vzpomínal Harant na svou velkou cestu: ,,Ach můj bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích jsem býval, kolik dnů chleba nevídaje. Pískem jsem se jednou zasypal a ze všeho mi můj milý pán bůh pomohl. A nyní v své vlasti musím umřít. Odpustiž, pane bože, mým nepřátelům..."
Na zavolání Harantova jména ho kněz doprovodil na lešení.
,, V tebe jsem, pane bože můj, od mladosti doufal, nedej mi na věky zahanbeným býti.." řekl Harant.
Přeříkal s knězem modlitbu, pak svlékl kabát, poklekl a nastavil hlavu katovu meči. Jeho tělo bylo i s hlavou vloženo do truhly a vdově bylo povoleno, aby si je odvezla. Ještě téhož večera byl Kryštof Harant tiše pochován. Vdova přestoupila i s dětmi na katolickou víru, děti dala k převýchově jezuitům a je zajímavé, že roku 1625 se vdala za Heřmana Černína z Chudenic, který doprovázel Haranta do Svaté země.
3.2. Harant - spisovatel a skladatel
Harant byl nesporně výrazná a zajímavá osobnost české hudby a na sklonku 16. a na počátku 17. století. Vzhledem k tehdejšímu evropskému hudebnímu vývoji se Harant jeví jako anachronický skladatel, který sice ve svém díle zjednodušil skladebnou techniku nizozemských vokálních polyfoniků, ale výrazově ji zintenzívnil hloubkou a pravdivostí svého hudebního, lyricky zvroucnělého výrazu.
Nejcennější složkou Harantových skladeb tvoří nepochybně jednotný, monotematický charakter a podivuhodná stavebná sevřenost. O jeho významu v renesanční vokálně polyfonické hudbě svědčí také skutečnost, že ještě v době Harantova života pronikla jeho díla do center tehdejšího evropského hudebního dění, kde dosáhla zaslouženého uznání a respektu.
Zachovaly se pouze dva vícehlasé modety a pětihlasá mše Missab quinis vocibus. Jinak složil mnoho světských i duchovních písní, které se však bohužel nedochovaly.
Z jeho spisovatelské činnosti je nutno vyzvednout jeho rozsáhlý cestopis do Svaté země, který vyšel tiskem roku 1608 a to především z hlediska hudebně historického. Jedna z nejzajímavějších kapitol popisuje námluvy u Turků.

H.Ch.Andersen - jeho pohádky

26. ledna 2007 v 13:40 |  Český jazyk - referáty a seminárky
technická univerzita v liberci, fakulta pedagogická
seminární práce
téma :
1. světová autorská pohádka
2. doložit komentářem a citacemi skutečnost, že v pohádkách h. ch. andersena vykazují prostí lidé a děti vyšší lidské hodnoty než mocní vladaři a boháči
milan vojtěch
1. ročník
kombinace čj - d
dětská literatura
obsah:
1. Syntetická část - Autorská pohádka
1.1. Charakteristika
1.2. Autoři a jejich díla
2. Analytická část - Pohádky H. Ch. Andersena - Citace a komentáře
3. Závěr
4. Použitá literatura
1. Syntetická část - Autorská pohádka
1.1. Charakteristika
Autorská nebo-li moderní umělá pohádka je prozaický žánr, který může být orientován na pohádku z lidové slovesnosti, jsou však vytvářeny podle určitých uměleckých kritérií, s psychologicko-filozofickým podtextem (např.: Malý princ) a jsou písemně zachyceny, především pak jde o dílo autora, jehož jméno známe. Můžeme také říci, že tento žánr je výrazem tvůrčí osobnosti a lidovou tradici vědomě překračuje. Oproti klasické lidové pohádce, ve které je vytvořen zcela imaginární svět a děj není časově ani místně vymezen, jsou v autorské pohádce více zastoupeny reálné a aktualizační prvky a konkretizace místa a času děje. Kouzelné motivy se v těchto pohádkách stávají součástí každodenního reálného života. V pohádkách se objevuje ironie, humor, výsměch špatným lidským vlastnostem (např.: hlouposti). Autorské pohádky vznikaly hlavně v 19. století v období romantismu, ale první se objevují již ve středověku, kdy vznikaly zpracováním nějakého známého díla nebo série děl.
1.2. Autoři a jejich díla
anglie
  • Lewis Carroll (1832-1898) - vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson dílo - Alenčina dobrodružství v říši divů - 1865
- Za zrcadlem a co tam našla
  • J. M. Barrie
dílo - Peter Pan - 1904
  • Alan Alexandr Milne (1882-1956)
dílo - Medvídek Pú - 1928
  • Oscar Wilde (1856-1900)
dílo - Pohádky
- Štastný princ a jiné pohádky - 1888
- Dům granátových jablek - 1891
autoři severských zemí
  • Selma Lagerlőfová (1858-1940)
dílo - Zázračná cesta Nilse Holgerssona s divokými husami po Švédsku
  • Hans Christian Andersen (1805-1875)
dílo - Pohádky a povídky - 2 díly - 1953 a 1955
- Flétnové hodiny
- Čarovná truhlice a jiné pohádky
- Vílí hora a jiné pohádky
itálie
  • Carlo Collodi (1826-1890)
dílo - Pinocchiova dobrodružství
rusko
  • Lev Nikolajevič Tolstoj (1883-1945)
dílo - Zlatý klíček - tato kniha je přepracováním knihy Pinocchiova dobrodružství
francie
  • Antoin de Saint-Exupéry (1900-1944)
dílo - Malý princ - 1943
2. Analytická část - Pohádky H. Ch. Andersena - Citace a komentáře
Hans Christian Andersen přiděluje ve svých pohádkách dětem a postavám prostých lidí vyšší lidské hodnoty než mocným a bohatým. Ve své práci uvádím několik citací z pohádek, kde tomu tak je.
Úryvek je z pohádky Slavík a autor zde vyvyšuje vzdělanost chudé dívenky a naopak zvýrazňuje hloupost a pýchu císařových dvořanů. Dle mého názoru zde zdůrazňuje, že i chudí lidé mohou být chytřejší než nějaký bohatý či mocný člověk.
"Poslyš, děvečko," řekl kavalír, "zaopatřím ti stálé místo v kuchyni a dovolení, abys směla vidět císaře, když jí, jestliže nás dovedeš k slavíkovi. Ten ptáček je totiž na dnešek pozván ke dvoru."
I šli s děvečkou do lesa, kde slavík obyčejně zpíval. Půl dvora šlo s nimi.
Když tak šli a byli v nejlepším, začala bučet kráva.
"Ó," říkali dvořané, "tady jej máme! Toť opravdu pozoruhodné! Jaká síla je v tak malém zvířátku! Zcela jistě jsem jej slýchal již dříve!"
"Ale ne, to bučí kráva!" zvolala děvečka. "Jsme ještě daleko od našeho místa!"
Vtom zakvákaly žáby v bažině.
"Skvostné!" řekl čínský zámecký kaplan. "Již jej slyším, toť zní jako malé kostelní zvonečky."
"Ale vždyť to jsou žáby!" smála se děvečka "Myslím však, že slavíka již brzy uslyšíme!"
Vtom začal slavík zpívat.
"To je on!" zvolala děvečka. "Poslouchejte ho! A tamhle sedí!" A ukazovala na šedého ptáčka nahoře ve větvích.
"Je to možné?" řekl kavalír. "Tak jsem si ho nikdy nepředstavoval! Jak prostě vypadá! To jistě je tím, že vidí tolik vznešených lidí okolo sebe!"1
Další úryvek je z pohádky Sněhová královna - z šesté pohádky Laponka a Finka. Myslím si, že zde Andersen říká, že dětská nevinnost dokáže zvítězit nad zlým a mocným člověkem.
"Malý Kaj je opravdu u Sněhové královny. Má tam všeho podle libosti, nač si jen vzpomene a myslí, že se mu dostalo nejlepšího údelu na světě. Ale to je tím, že mu vlétla střepina skla do srdce a kousíček do oka. Ty je nutno nejprve vyndat, sice se nikdy nestane opět člověkem a Sněhová královna nad ním podrží svou moc."
"Ale copak nemůžeš dát malé Gerdě něco, čím dostane moc nade vším?"
"Nemohu jí dát větší moc, nežli již má. Což nevidíš, jak je tato její moc velká? Nevidíš, jak lidé a zvířata jí slouží, jak se pěšky, a k tomu bosa, dostala tak daleko do světa? My jí nemusíme dávat moc, ta tkví v jejím srdci, spočívá v tom, že ona je rozkošné, nevinné dítě. nedostane-li se sama k Sněhové královně a nevyndá-li sklo z oka malého Kaje, nemůžeme jí pomoci. Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny, dones tam dívčinu! Posaď ji k velkému keři s červenými jahodami, které rostou ve sněhu. Nezdržuj se a pospěš!"2
Jako další příklad, kde dle mého názoru autor dává prostému člověku vyšší lidské vlastnosti než mocným a bohatým lidem, uvádím několik ukázek z pohádky Dva přátelé.
Časně zrána druhého dne sbalil Jan svůj malý raneček, schoval do opasku celé své dědictví - bylo to padesát korun a několik desetihaléřů - a s tím se chystal na cestu. Ale dříve ještě zašel na hřbitov k otcovu hrobu, pomodlil se a řekl: "Sbohem, drahý otče! Zůstanu vždy dobrým člověkem."3- V této ukázce je zdůrazněna zbožnost, dobrota a láska chudého chlapce Jana k otci.
Jan a jeho kamarád nechtěli hned vejít do města, i zůstali venku v hostinci, aby se mohli dát do pořádku. Chtěli vypadat hezky, až přijdou do ulic. Hostinský jim vypravoval, že král je velmi dobrý člověk, který nikdy nikomu na světě neublížil. Ale jeho dcera že je tuze zlá. Je velice krásná, nikdo není tak hezký a okouzlující jako ona, ale co je to platno, když je to zlá, ukrutná čarodějnice, která má na svědomí životy tolika krásných princů. Všem mužům dovolila, aby se o ni ucházeli; každý může přijít ať princ nebo žebrák, na tom nezáleží, musí však uhodnout tři věci, na které se ona zeptá. Uhodne-li, provdá se za něho a on se stane králem celé země, až její otec zemře. Ale kdo ty tři věci neuhodne, toho dán pověsit nebo mu setnout hlavu - tak zlá a špatná je ta krásná princezna.4- Autor upozorňuje na to, že i hezcí či krásní lidé mohou být zlí a špatní a líčí princeznu jako rozmarnou zlou a ukrutnou.
Uprostřed stála na podlaze otevřená rakev s mrtvým mužem, kterého ještě nepohřbili. Jan se naprosto nebál, protože měl čisté svědomí a dobře věděl, že mrtví nic nedělají, že jenom živí zlí lidé ubližují.
Takoví dva živí zlí lidé stáli vedle mrtvého muže, který byl uložen v kostele, než-li bude pohřben. Chtěli tomu ubohému mrtvému muži ublížit, vyhodit ho z rakve před kostelní vrata.
"Pročpak to chcete udělat?" tázal se Jan. "Je to ošklivé a špatné, nechte jej spát!"
"Láryfáry!" křičeli ti dva zlí lidé. "Podvedl nás! Je nám dlužen peníze, které nemohl zaplatit, a když je nyní mrtev, nedostaneme ani haléř. Chceme se mu za to pomstít, ať leží jako pes před kostelními dveřmi!"
"Nemám víc než padesát korun," řekl Jan. "Je to celé moje dědictví, ale dám vám je rád, slíbíte-li mi čestným slovem, že necháte toho ubožáka na pokoji. Však já se již nějak protluču bez peněz; mám zdravé, silné údy."
"Ano," odpověděli ti nešlechetní lidé, "když nám tedy chceš zaplatit alespoň část jeho dluhu, neuděláme mu docela nic, tím si můžeš být jist!" I vzali peníze, které jim Jan dal, vysmáli se mu hlasitě, že je tak dobrý, a šli svou cestou. Jan srovnal mrtvolu opět do rakve, sepjal jí ruce, dal sbohem a šel pokojně dál velkým lesem.5- Zde vyzdvihuje Janovu dobrotu a snahu zachránit nebohého člověka před zlými lidmi a pomoci mu i za cenu toho, že se vzdá všeho, co má. Naopak ti dva lidé vykazují samé špatné vlastnosti - chamtivost, bezbožnost, mstivost a posmívají se Janovi za jeho dobrotu.
Pohádka Divoké labutě má v sobě motivy pohádky Sedmero krkavců, kterou všichni známe z televizních obrazovek. V této pohádce jsou postavy královny a arcibiskupa, kterým autor dal ty nejhorší lidské vlastnosti, jako zloba, závist … Zatímco dívku Elišku, i když je královskou dcerkou, obdaroval Andersen samými hezkými lidskými hodnotami, jako např. zbožností, nevinností, schopností hlubokého citu, starostlivost o druhé … Jako příklad uvádím dvě ukázky.
Královna vzala tři ropuchy, políbila je a řekla jedné:
"Až se přijde Eliška vykoupat, posaď se jí na hlavu, aby byla lenivá jako ty!"
"Sedni jí na čelo," řekla druhé, "aby byla ošklivá jako ty, aby ji vlastní otec nepoznal!"
"Polož se jí na srdce," pošeptala třetí, "aby byla zlá a hodně pro to trpěla!"
Potom hodila ropuchy do jasné vody, která se hned zbarvila do zelena, zavolala Elišku, odstrojila ji a poslala do vody. Když se ponořila, sedla jí jedna ropucha do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa, ale zdálo se, že Eliška to nepozoruje.
Když se však vzpřímila, plavaly po vodě tři rudé makové květy. Kdyby ropuchy nebyly jedovaté a čarodějnice je nepolíbila, byly by se proměnily v rudé růže. ale květinami se staly přece, neboť byly na dívčině hlavě a u jejího srdce; Eliška byla totiž příliš zbožná a nevinná, aby čáry mohly mít nad ní nějakou moc.
Když to zlá královna spatřila, natírala Elišku ořechovou štávou, až byla temně hnědá, pomazala její krásný obličej zapáchající mastí a úplne pocuchala její krásné vlasy. Krásná Eliška byla změněna k nepoznání.6
Arcibiskup šeptal králi do uší zlá slova, ale ta se nedostala k jeho srdci. Konal se sňatek a arcibiskup sám musil Elišce vložit korunu na hlavu. Protože však měl zlost, přitiskl jí těsný kruh tak silně k čelu, až to královnu zabolelo.
Ale těžší kruh svíral jí srdce, totiž starost o bratry, i necítila tělesné bolesti. Její ústa byla němá, jediné slovo mohlo bratry zbavit života; ale z jejích očí vyzírala hluboká láska k dobrému, krásnému králi, který dělal vše, aby ji rozveselil.
Milovala jej z celého srdce den ode dne více. Ó, kdyby se mu směla aspoň svěřit, vylíčit mu svoje utrpení! Ale musila zůstat němá, musila mlčky vykonat své dílo. 7
Další dvě ukázky jsou z pohádky Císařovy nové šaty.
Před mnoha lety žil jeden císař. Nosil tuze rád krásné nové šaty a vydával všechny své peníze na to, aby byl hezky vyšňořen. Nestaral se o své vojáky a o svůj lid, nestaral se o divadlo ani o hony, staral se jenom o to, aby se mohl často ukázat v nových šatech. Měl zvláštní kabát na každou hodinu denní, a jako se říkávalo o jiných králích, že právě jsou v radě, tak se o něm říkalo pokaždé, když se po něm někdo ptal: "Císař je v šatne."8- Autor zde císaři přiřadil marnotratnost a nezájem o ostatní a ukazuje, že se zajímá jen sám o sebe a své oblečení.
A potom kráčel císař v průvodu pod krásnými nebesy a všichni lidé na ulici a v oknech říkali: "Ach, jak překrásné jsou nové šaty císařovy! Jak nádhernou vlečku má u pláště! Jak mu dobře padnou!"
Nikdo nechtěl dát na sobě znát, že buď se ke svému povolání nehodí, nebo že je velice hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspech.
"Ale vždyť na sobě nic nemá!" zvolalo jedno malé dítě.
"Panebože, toť hlas nevinnosti, slyšte!" řekl otec a druh druhu šeptal, co dítě pravilo.
"Nemá na sobě nic, říká tamhleto dítě, nemá na sobě nic!"
"Vždyť na sobě nic nemá!" volal konečně všechen lid. To císaře mrzelo, neboť se mu zdálo, že lid má pravdu. ale pak si myslil: Nyní musím setrvat v průvodu až do konce. I počínal si ještě hrději a komorníci si vykračovali a nesli vlečku, která tu vůbec nebyla.9- V této ukázce je patrná přetvářka císařova i jeho komorníků a všeho lidu. Podvodníci si totiž nechali zaplatit a tvrdili, že ten kdo se nehodí pro svůj úrad či povolání nebo je velmi hloupý, tak pro toho budou šaty císařovy neviditelné. Ve skutečnosti žádné šaty nešili, ale císař i všichni ostatní se přetvařovali, aby na sobě nedali znát, že se nehodí pro své povolání nebo že jsou tuze hloupí. Jen malé nevinné dítě, které nezná přetvářku řeklo pravdu.
3. Závěr
Andersen při psaní svých pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek. Pohádky jsou prosté a poutavé. Autor do svých pohádek vkládá svou životní moudrost a vede čtenáře k správnému názoru na život a lidi a snaží se o to, aby čtenář porozuměl lidské duši a nalézal v ní skryté krásy. V pohádkách naznačuje, že prostá upřímnost povahy vítězí nad veškerou falší. Některé pohádky mají v sobě jakousi morbiditu (např. Křesadlo - protože čarodějnice nechtěla vojákovi říci, co chce dělat s křesadlem, usekl jí hlavu). V knize je mnoho ilustrací, z kterých čtenář pochopí, o čem pohádka je. Hans Christian Andersen užívá spisovný jazyk, používá krátké a jednoduché věty či jednoduchá souvětí, pohádky jsou psány velkými písmeny, a proto se dětem čtou velmi snadno. Některé pohádky byly zfilmované (např.: Sněhová královna, Mořská ženka - televizní název Malá mořská víla, Císařovy nové šaty, O princezně na hrášku). Nejdelší pohádka je Sněhová královna, která je rozdělena do sedmi pohádek, něco jako pohádka na pokračování. Všechny ostatní pohádky jsou poměrně krátké. Pohádka života vlastně není pohádkou, ale je to spíše jeho biografie. Některé příběhy jsou o neživých věcech, které se chovají jako živé (např.: Pastýřka a kominíček - pastýřka a kominíček jsou porcelánové figurky, které se chovají jako lidé, další postavou je soška starého Číňana ze dřeva, která se též chová jako živá). Řekl bych, že Andersenovy pohádky jsou příběhy s pohádkovými motivy, které směřoval spíše starším dětem a dospělým. V jeho knize jsou také pohádky, které mi připomínaly pohádky od jiných autorů. Např. Divoké labutě - tato pohádka je nápadně podobná pohádce Sedmero krkavců. Často se v nich objevuje smrt a jakási morbidita. Některé příběhy na mě působily celkem depresivně. Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře.
4. Použitá literatura
mocná, Dagmar - peterka, Josef a kolektiv: Encyklopedie literárních žánrů, Praha - Litomyšl 2004, s. 472-480.
chmelíková, Věra: Světová literatura pro děti a mládež, Západočeská univerzita Plzeň 1998, s. 6-12.
http://cs.wikipedia.org/wiki/PohĂ;dka, 12.12. 2005
andersen, Hans Christian: Pohádky, Praha 1963.
1 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 19-20.
2 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 57.
3 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 88.
4 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 92.
5 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 89.
6 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 119.
7 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 127.
8 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 140.
9 Hans Christian andersen, Pohádky, Praha 1963, s. 144.
 


H.Ch.Andersen a jeho tvorba

26. ledna 2007 v 13:39 |  Český jazyk - referáty a seminárky
Hans Christian Andersen a jeho tvorba
Hans Christian Andersen se narodil 2. dubna 1805 v Dánském městě Odense na ostrově Fynu. Byl synem dvaadvacetiletého ševce a jeho o několik let starší ženy. Jeho matka byla velmi pověrčivá.
Pocházel z velmi chudé rodiny, i přesto byl svými rodiči velmi hýčkán. Andersen již v dětském věku prokazoval představivost, kterou jeho shovívaví rodiče podporovali. Když Hans Christian Andersen povyrostl, stalo se jeho nejoblíbenější zábavou loutkové divadlo. Jeho otec mu pro divadlo vyřezával ze dřeva loutky a maminka mu dávala různé kousky látek, aby si své loutky mohl oblékat. Kulisy a oponu divadla si namaloval sám. V této činnosti projevoval značnou zručnost. Nejdříve hrál pohádkové hry, které mu četl jeho otec. Přečetl také velké množství her, které pak hrál ve svém divadle např.: díla od Ludwiga Holberga a Williama Shakespeara. Celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry, přednášel je a přitom používal své dřevěné panenky jako postavy. Kromě toho měl hudební nadání a krásný hlas.
Roku 1816 jeho otec zemřel a Andersen byl nucen zanechat studia na pěvecké škole. Začal pracovat v místní továrně. Poměrně brzy utekl do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejdříve jako loutkový herec a později jako zpěvák. V Kodani se také setkal s ředitelem Jonasem Collinem, který mu zařídil stipendium krále Frederika VI. na gymnáziu ve Slagelse. Později přešel na školu v Helsingöru, kde zůstal a ž do roku 1827. Andersen nebyl ve studiu příliš zdatný a dalo by se říci, že získal pouze základy, které již nikdy nerozšířil. Období, které strávil ve škole, později viděl jako nejtemnější a nejtrpčí léta svého života.
Ani po studiích se nezbavil závislosti na svých mecenáších, neboť jeho díla zpočátku nebyla natolik úspešná, aby vystačil se svými finančními prostředky. Změna nastala až kolem roku 1845, kdy se mu začalo dařit lépe. V roce 1833 podnik cestu po Evropě. Navštívil mimo jiné města Paříž ve Francii Řím a Neapol v Itálii, hlavní město tehdejší Habsburské monarchie Vídeň.
Zpočátku psal Hans Christian Andersen divadelní hry. Jeho hry však nebyly úspešné a některé nebyly ani vydány:
  • Láska na Mikulášské věži - 1829
  • Anežka a vodník - 1833
  • Ahasver - 1837
Psal také básnické sbírky, které se ale nesetkaly prakticky s žádným ohlasem:
  • Básně
  • Básníkův bazar
  • Být či nebýt
Jeho hlavní tvorbou byly pohádky. Velké množství pohádek vycházelo v různých sbírkách, proto je velmi složité uvádět jednotlivé knihy. Andersen při psaní pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek. Pohádky nepovažoval za plnohodnotnou tvorbu, nevážil si jich a nepovažoval se za pohádkáře. Cítil se být zneuznalým básníkem a dramatikem. Úspech jeho pohádek začal v zahraničí, teprve později byly uznávány i v Dánsku. Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře. Lze říci, že jde o příběhy s pohádkovými motivy, které jsou určené starším dětem a dospělým. Mezi jeho pohádkovou tvorbu patří:
  • Pohádky a povídky - 1953 a 1955 - 2 díly
  • Flétnové hodiny
  • Čarovná truhlice a jiné pohádky
  • Pohádky
  • Vílí hora a jiné pohádky
Do jeho tvorby patří také: Deníky - 1825-1875. U nás vyšly roku 1977 ve 12 dílech.
Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. Nejvíce vypovídajícím příběhem je Mořská ženka (Malá mořská víla), která si vezme svůj život, protože nemůže být milována jejím krásným princem. Tento příběh se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi. Ten však jeho lásku neopětoval, neboť ho muži nepřitahovali. Toto Andersenovi způsobilo mnoho trápení. Na platonické úrovni také zůstala jeho láska k dánskému tanečníkovi Harlodu Scharfovi a mladému knížeti Výmarskému. Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou či s mužem.
Na jaře roku 1872 spadl Andersen z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil a 4. srpna 1875 zemřel ve svém domě, který nazval Rolighed (Místo klidu) nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Den jeho pohřbu, kterého se zúčastnil i král Christian IX. byl vyhlášen dnem národního smutku.

Esej - Cizinci a čeština

26. ledna 2007 v 13:37 |  Český jazyk - referáty a seminárky
technická univerzita v liberci
fakulta pedagogická
úvod do studia lingvistické bohemistiky
esej - jazyk kolem nás
Téma - Cizinci a čeština
Milan Vojtěch
1. ročník
Český jazyk - Dějepis
Obsah:
  1. Úvod - Složitost českého jazyka
  2. Stať
  3. Obtížnosti skloňování
  4. Časování a slova vůbec
  5. Další pravopisné nástrahy
  6. Závěr - Po zvládnutí těchto pravidel
Zdá se vám český jazyk poměrně jednoduchý a nic příliš složitého na něm nevidíte? Je to tím, že s češtinou jste se narodili a používáte ji od útlého dětství. Množství pravidel, a snad ještě větší množství výjimek, vám ani nepřipadá nijak složité a ani si neuvědomujete jejich použití. Avšak jen cizinci, kteří se učí česky, ví, jak je český jazyk těžký a složitý. Aby se někdo naučil mluvit a psát česky, je potřeba zvládnout několik hlavních okruhů.
Za prvé je nutno zvládnout skloňování. My nad koncovkami nijak nepřemýšlíme, máme je dokonale vžité, ale cizinec? Ten si nejprve musí určit rod jména, které chce skloňovat, poté si najít koncovku podle vzoru se kterým se ono jméno shoduje. Musí vědět, kdy se který pád používá, s jakými se pojí předložkami atd. Samozřejmě, že se mu skloňování vžije, ale bude to nějakou tu dobu trvat, a asi nikdy nebude mluvit zcela plynule, vždy bude muset alespoň trochu přemýšlet nad skloňováním a časováním.
Časování, a slovesa vůbec, to je druhé úskalí českého jazyka. Slovesa se rozdělují do několika tříd a určuje se u nich mnoho kategorií. Časování sloves je už trochu jednodušší než skloňování jmen, ale i zde číhá na cizince mnoho nesnází. Různé koncovky v různých časech se cizinec naučí snáze, co mu bude dělat větší problémy, bude shoda přísudku s podmětem. Ve shodě se totiž opět projevují jména a je nutno si zapamatovat různá pravidla pro určení měkkého či tvrdého i, y. Nejhorší to bude mít, když na něj někdo bude mluvit a při tom používat přechodníky. Přechodníky máme dvojího druhu: přítomné a minulé. Jde o speciální ohýbání sloves, kterému mnohdy nerozumí ani rodilí mluvčí, natožpak cizinec. Naštěstí se však jedná o zastaralé a méně používané tvary, které najdeme hlavně v literatuře a při běžné mluvě se s nimi moc nesetkáme.
Další skupinou problémů je psaní i,y spolu s dalšími pravopisnými libůstkami. Měkké a tvrdé i,y je kapitolou samo o sobě. Chudák cizinec, a nejen ten, se musí nejprve naučit několik desítek vyjmenovaných slov, k nim pak také musí umět odvodit příbuzná slova atd. Další nástraha s i,y je již zmíněná shoda přísudku s podmětem. Po i,y je také pro cizince důležité naučit se psát hojně se vyskytující slova se skupinami mě, mně, bě, bje, vě, vje atd. Pro tyto skupiny existuje pár pravidel a pár vyjímek potvrzující tyto pravidla. Další složitější věcí je psaní s,z,vz, které se řídí určitými předpisy. U některých slov lze při jiném významu psát jak s- tak z-, tudíž se cizinec musí naučit, jaký význam slova se pojí s jakou předponou.
Až po zvládnutí všech těchto pravidel, je cizinec schopen nejen obstojně mluvit, ale i psát bez větších pravopisných chyb.

Esej - Můj vztah k češtině

26. ledna 2007 v 13:36 |  Český jazyk - referáty a seminárky
Čeština je můj mateřský jazyk, který bych nevyměnil za žádný jiný. I přes její složitost a problémovost pravopisu ji rád používám ve všedním životě. Nedělá mi žádné potíže mluvit tímto jazykem, poněvadž česky mluvím již od dětství.
Čeština je jedním z nejsložitějších jazyků světa. Má bohatou slovní zásobu a mnoho pravidel pro pravopis. Oproti jiným jazykům obsahuje čeština mnoho zdrobnělin tvořených odlišnými koncovkami a mnoho synonym. Základní tvary slov se mění koncovkami skloňování a časování, čímž vzniká spousta pro cizince nově vypadajících slov.
Nám Čechům se tvoření vět, spojení, ale i skloňování a časování slov nezdá vůbec složité ani nelogické. Avšak cizincům, kteří češtinu studují, musí připadat dost náročné. Například Angličané, jenž podstatná jména neskloňují, se dovídají hodně nového. Nezdá se mi možné, aby se naučili vše krásně plynule. Skloňování a časování slov mají hodně pravidel a možností vyjádření podstaty myšlenky.
Díky rozmanitosti českého jazyka lze vytvářet výrazy, které se jen stěží dají sestavit v jiných jazycích. Zdrobněliny, jaké dokážeme utvořit pomocí přípon, se v jiných jazycích sestavují z několika slov. Čech zvládne zdrobněliny jako nic, protože má cit pro češtinu. Ale člověk, jehož mateřštinou čeština není a tvoří zdrobněliny pomocí více slov, musí nad touto zvláštností dost přemýšlet.
Čeština je nádherný jazyk. Jsem pyšný na to, že jím umím hovořit. Nepotkáme moc cizinců, kteří dokáží plynule mluvit česky. Je to velice náročný a problematický jazyk se spoustou pravidel a výjimek, které je potvrzují.

Referát na knihu K.H.Mácha v kraji svého máje

26. ledna 2007 v 13:34 |  Český jazyk - referáty a seminárky
PANÁČEK, Josef - WÁGNER, Jaromír: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Severočeské nakladatelství Ústí nad Labem 1990, 2. vydání
První vydání této knihy (1970) bylo výsledkem celoživotního bádání amatérského literárního historika Josefa Panáčka.
Ve druhém vydání Jaroslav Wágner přepracoval text původní a doplnil ho svými poznatky. Kniha je také doplněna kresbami a fotografiemi míst, která jsou z hlediska textu zajímavá či významná. Kniha je rozdělena do pěti kapitol. Každá je zaměřena na určité téma.
  1. kapitola - nazvaná Máchův Hiršberk (=česky Doksy)
  • zabývá se historií tohoto městečka, popisuje jeho postupný vývoj a vzhled, upozorňuje na významné osobnosti, které byly s městečkem spojeny, upozorňuje na nejdůležitější budovy
  • něco o městečku - Doksy byly založeny roku 1264
- v souvislosti s Doksy lze uvést tři jména českých panovníků - 1. byl Přemysl Otakar II., který založil nám všem známý královský hrad Bezděz, který je nedaleko Doks
- 2. byl Karel IV., který za svého pobytu ve městečku v roce 1366 založil Máchovo jezero a Břehyňský rybník
- 3. byl Jiří z Poděbrad, který městečku Doksy 6.4. 1460 potvrdil jeho privilegia
  • v městečku se nenarodila žádná významná či slavná osobnost ani žádný hrdina, což ale, jak uvádí autor, zdejším lidem vůbec nevadilo
  • autor také zmiňuje, že městečko bylo významným centrem řeznického cechu v širém okolí
  • J. Wágner se zde také zabývá příchodem Máchy do Doks, dále také říká něco o místním obyvatelstvu a jeho počtu, upozorňuje také na stavební úpravy, které proběhly až v době po Máchovi a změnily tak obraz jezerní scenérie z máje → spisovatel v knize podrobně píše, jak jezero v Máchově době vypadalo a k jakým změnám v 2. polovině 19. století došlo:
Jezero mělo v Máchově době větší rozlohu než dnes. Jižním cípem sahalo až k předměstí Doks, takže výletník vyšel z dokského náměstí, prošel krátkou a strmou Kamennou uličkou kolem dodnes zachované budovy panského špitálku a p několika krocích už byl na břehu: jezero začínalo v místech, kde je dnes parčík proti hotelu Grand. …1
  • autor v této kapitole také řeší, zda si Mácha dějiště Vilémovy popravy vymysle nebo zda takové místo u Doks bylo → říká, že skutečně existovalo a že pro to jsou důkazy v podobě hmotných nálezů a také o tom svědčí pomístní jméno Köpfplatz = "místo, kde se stínalo"
  • dále uvádí, že dokladem toho, že dokský pahorek je dějištěm popravy ve 3. zpěvu Máje, nalezneme přímo v Máji, kde je popravní pahorek přímo popsán, dalším důkazem je báseň Eduarda Hindla Popravní pahorek, kterou napsal, když v Doksech pobýval:
...Eduard Hindl zanechal v rukopisném sešitku nadepsaném Směs (1830 - 1885) báseň Popravní pahorek, jejíž poslední dvě sloky v jeho rukopisném záznamu znějí takto:
Pahorek za městem,
vyhlídka z něj krásná,
pryč od víru světa
božího do jasna.
Však z tohoto kopce
lebka šedá hledí,
o ní povídati
lidé leccos vědí.
Mácha ve třetím zpěvu Máje popsal popraviště mnohem konkrétněji:
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.2
  • autor, stejně jako tomu bylo u jezera, popisuje vzhled a polohu popraviště
  1. kapitola - nazvána K. H. Mácha na Bezdězu
  • stěžejním tématem kapitoly je, jak už vyplývá z názvu, hrad Bezděz a Máchovy návštěvy na něm
  • autor říká, že záznamy v Máchově zápisníku svědčí o tom, že Bezděz na básníka zapůsobil (ze všech hradů, které navštívil) nejmocnějším dojmem, a proto se na něj také v budoucnu často vracel
  • poprvé Mácha navštívil Bezděz roku 1832 a pak každoročně až do své smrti roku 1836 (je možné, že někdy i vícekrát do roka)
  • v části kapitoly spisovatel také podrobně líčí podobu hradu a jeho okolí
  • zbývající část kapitoly je věnována samotným návštěvám Bezdězu K.H. Máchou → J. Wágner se zmiňuje o tom, že Mácha si dělal poznámky do zápisníku, který se dochoval i s jeho kresbami hradů → píše zde také o jakémsi básníkově silném zážitku z 1. návštěvy, který se promítá do prozaické básně Večer na Bezdězu, která byla 22.5. 1834 otištěna v Květech českých
  • dále zde klade do souvislosti s Máchovou návštěvou Bezdězu báseň, kterou si zapsal do zápisníku:
...Do souvislosti s předpokládanou Máchovou návštěvou Bezdězu někdy koncem července 1834 klademe i jeho zřejmě jen improvizovanou básničku, napsanou v Zápisníku pod zmíněnými hradními kresbičkami. Její text byl několikrát opravován a zní takto:
Otec spomene rodině:
"Kde dnes as jest?" však s těží
Pomyslí, že již v hlubině
Drobné z něj kusy leží.
Tak letí stříštěn o skalu.
Od skal, do skal, ku skale;
On dolů; my však pomalu
Lezeme zhůru dále.3
  • naposledy údajně Mácha Bezděz navštívil v létě roku 1836 při svých cestách do Krkonoš
  1. kapitola - nazvána Pověst tedy čili děj básně této
  • upozorňuje na to, že literatura o tom, jak Máj vznikl, je velmi rozsáhlá
  • dále říká, že existuje domněnka, že Mácha fabuli Máje převzal z nějaké literární předlohy → zároveň však upozorňuje na názor, který říká, že Mácha čerpal hlavně z pověstí a ze zpráv o skutečných událostech → tento názor dokládají přímo básníkova vlastní slova v tzv. Výkladu Máje:
..."Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba."...
Máme i svědka, jehož se můžeme dovolávat, Máchova přítele Karla Sabinu, který ve své Upomínce na Karla Hynka Máchu v Almanachu Máj na str. 311 říká: "Mácha byl nasycen pověstmi místními a v jednotlivosti obrazů a scenerie způsobem docela zvláštním zabrán. Znal krajiny a proniknul povahou jejich, nejda v tom ohledu za knihami, alebrž za vlastním pozorováním."4
  • autor uvádí také několik jmen osob, které se tímto problémem zabývali:
Jan Voborník - upozornil na shody Máje s povídkou Teodoro, král lesů od Zikmunda Krasinského → J. Voborník byl zastáncem toho, že k Máji použil Mácha literární předlohu
František Krčma - došel k poznání, že Mácha podává své zážitky básnickým ztvárněním skutečných dějů
Karel Jánský -soudil, že Máj vznikl podle nějaké lidové pověsti, která měla základ ve skutečné události
  • autor se v části této kapitoly věnuje postvě otcovraha v Máji, žíká, že postavu si Mácha nevymyslel, ale že bla skutečná → zmiňuje jméno otcovraha a rozvíjí několik teorií o tom, proč Ignác Schiffner (otcovrah) svého otce zabil a jakým způsobem se vražda odehrála → jedna zpravdivých pověstí, se kterou se Mácha seznámil
  • upozorňuje ještě na další dvě pravdivé pověsti, s kterými byl Mácha seznámen:
a) pověst o loupežném rytíři Pancířovi
b) třetí pověst pojednává o severočeském vůdci loupežníků Václavu Kumrovi, který býl známý pod přezdívkou "český Vaše"
  • není pochyb o tom, že Mácha všechny pověsti znal a že znal i místa s nimi spojená
  • z těchto pověstí Mácha použil několik prvků k ději Máje:
1. z pověsti o otcovrahovi Ignáci Schiffnerovi použil motiv tragického konfliktu syna s otece a také to byla doba děje, kdy spor dozrával v krvavý čin
2. s pověstí o loupežném rytíři Pancířovi s shoduje popraviště, které věrně odpovídá krajinnému obrazu a možná i s lesní scénou shromážděných loupežníků, smutnících nad smrtí svého popraveného vůdce
3. s pověstí o severočeském vůdci loupežníků Václavu Kumrovi se kryje obraz tělesného zjevu loupežníka a asi i motiv vyhozeného syna z otcova domu
  • v Máji je vyjádřena synova touha po domově dětských let, ale motiv matky zde chybí
  • autor zde uvádí, že básník soustředil dějiště Máje na jedno místo:
...Dějiště Máje básník soustředil na jedno místo. Středem krajinného obrazu se stalo dokské jezero se světelnou a barevnou atmosférou červencového či srpnového léta. Jezerní kulisu básník doplnil bílou věží mladoboleslavského kriminálního soudu, pod níž byl otcovrah v kobce žalářován, a popravním pahorkem v reálu krajin nepříliš vzdáleném: dvojvrším, kde na nižším vrchu stál kůl s popravním kolem, na vyšším bílá kaple. Mácha znal dokský popravní pahorek a byl i v Mladé Boleslavi, kde věž u budovy soudu mohl vidět...5
  1. kapitola - nazvána Vznik Máje a osudy jeho rukopisu
  • cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s tím, kdy a kde vznikl Máj a zároveň také s osudy jeho rukopisu
  • autor v knize píše, že dodnes není jasné, kdy přesně dílo vzniklo a co bylo impulsem pro jeho sepsání → tímto problémem se zabývali:
Jakub Arbes - klad počátky vzniku Máje do poloviny roku 1834
František Krčma - zpočátku sdílel názor Jakuba Arbese, ale později tvrdil, že Máj začínal vznikat již v roce 1833
Oldřich Králík -počátky Máje kladl do roku 1835
Karel Janský - tvrdil, že počátky Máje jsou v posledních měsících roku 1834 → tento názor bere autor jako směrodatný, přesto se v knize pokouší nalézt vlastní řešení této otázky
  • na závěr této kapitoly autor odkrývá čtenáři historii a osudy rukopisu Máje a zmiňuje jména osob, které měly rukopis v držení po Máchově smrti
  • autor také čtenáři oznamuje informaci, že rukopis Máje byl vytištěn až roku 1916
  1. kapitola - nazvána Spor o dějiště Máje
  • poslední kapitolu tohoto díla spisovatel věnuje sporům o dějiště Máje
  • zmiňuje spor z roku 1932, kdy byl ve III. ročníku časopisu Bezděz publikován článek "Máchovo jezero" → autorem článku byl J.V. Šimák, který tvrdil, že dějištěm Máje je úplně jiné místo:
...První spor o dějiště Máje propukl roku 1932 ve III. ročníku časopisu Bezděz, v jehož 1. čísle uveřejnil J.V. Šimák článek "Máchovo jezero" - uvozovky jsou autorovy a mají název, tehdy ještě úředně neprosazený, ironizovat. Obsah článku shrnuje autorova vlastní věta: "zachycuje-li líčení básníkovo krajinu skutečnou a nikoli vybájenou, sotva ji lze hledati v našem kraji, spíše někde v jezernatém podhoří alpském, kudy Mácha putoval do Itálie."...6
  • na článek byla téměř okamžitá reakce → za dokské dějiště se postavili E. Sabísek, B. Kinský, F. Zuman a také František Krčma, který jako reakci na Šimákův článek napsal článek s názvem Máchův kraj, který vyšel v Lidových novinách 14.4. 1932
  • jak autor říká, dnes je Šimákův názor již dávno zapomenutou minulostí
  • další poznatky o Máji získal Josef Panáček a publikoval je v 1. vydání této knihy v roce 1970:
Máchovská zjištění Josefa Panáčka, publikovaná roku 1970 v prvním vydání jeho knihy Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, ukázala, že je Máj spjat s krajem pod Bezdězem nejen svým dějištěm, ale i svým epickým základem a zřejmě i svým vznikem....7
  • Panáčkova zjištění byla v odborných a čtenářských kruzích přijata jako velmi závažná, objevná a podnětná
  • roku 1983 sepsala Růžena Grebeníčková práci, kterou nazvala Jak vznikl Máj → tato práce je zásadním odmítnutím Panáčkových zjištění - svým dílem se snaží dokázat, že děj Máje se odehrává úplně jinde
  • jako nejspolehlivější pramen pro určení dějiště Máje považuje autor slova Máchova:
...Mácha v tzv. Výkladu Máje říká: " Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují."8
  • Růženě Grebeníčkové bylo podezřelé na Výkladu Máje právě to, že Mácha uvádí jména 4 hradů, které se ani v básni nevyskytují
  • J. Wágner se nad tím zamyslel a tvrdí, že je pro Máchu charakteristické uvádět dějiště svých příběhů horami a vrchy, na kterých jsou obvykle hrady
  • autor se potom ještě zabývá dalšími argumenty R. Grebeníčkové, které vyvrací
  • na závěr 5. a zároveň poslední kapitoly této knihy Jaromír Wágner upozorňuje na hlavní cíl této práce:
...V naší práci jsme se chtěli - nakolik to bylo možné a zjistitelné - dopátrat, jakou roli pro vznik Máje sehrálo krajinné prostředí, na jakém základě se v básníkově mysli rodil děj i postavy díla. Nevyhnuli jsme se ani polemice: nechť čtenář kriticky zváží názory jedné i druhé strany a vezme si z nich to, o čem bude přesvědčen, že to věrněji odráží skutečnost.
Jsme si ovšem vědomi toho, že naše polemiky budou dávno zapomenuty v době, kdy Máj bude okouzlovat dosud nezrozené generace Máchových čtenářů a ctitelů. Nepochybně se i ony budou s Májem vyrovnávat, vykládat jej po svém, klást nad ním nové otázky, hledat k nim odpovědi a rozvíjet své teorie. Úsilím o hlubší poznání Máchova díla budou hlouběji poznávat i sebe samotné. A určitě se najdou i ti, kdo budou zase procházet stovky stran nejrůznějších archivních materiálů a ze skrovných, kusých údajů se budou snažit vytvořit dokonalejší obraz doprovodných okolností vzniku Máje.9
1Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 17 - 18.
2Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 25.
3Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 43.
4Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 46 - 47.
5Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 60.
6Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 74.
7Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 74.
8Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 75.
9Josef PANÁČEK - Jaromír WÁGNER: Karel Hynek Mácha v kraji svého máje, Ústí nad Labem, 1990, s. 92.

Apelativizovaná jména v české slovní zásobě

26. ledna 2007 v 13:33 |  Český jazyk - referáty a seminárky
Apelativizovaná jména v české slovní zásobě
Vlastní jména
  • chápána jako doplňková část slovní zásoby, jako samostatná skupina
  • soubor vlastních jmen se v jednotlivých jazycích jednak zařazuje do systému běžné slovní zásoby, jednak vytváří svůj vlastní systém
  • některé rozdíly mezi systémem běžné slovní zásoby a souboru vlastních jmen jsou společné jazykům různých typů (např.: adaptace podob cizích zeměpisných jmen - v češtině Paříž místo Paris, v němčině Prag místo Praha)
  • soubor vlastních jmen je jedním ze zdrojů obohacování slovní zásoby jazyků
  • užití vlastních jmen v přeneseném významu je jedním z prostředků přechodu vlastních jmen k apelativům
Apelativa
  • apelativum = jméno nevztahující se ke konkrétnímu, jedinečnému objektu, např. řeka, muž, dům, lípa
  • proprium = jméno vztahující se ke konkrétnímu, jedinečnému objektu - osobě, místu, instituci apod., např. spisovatelka Jarmila Glazarová, město Brušperk, nakladatelství Paseka. Na základě konvence se obvykle píší s velkým počátečním písmenem
  • apelativa mající základ ve vlastních jménech mají buď podobu shodnou s podobou vlastního jména (např.: jidáš) nebo jsou z nich odvozena (např.: robinsonáda, švejkovat, …)
  • všechna apelativa mající shodnou formu s vlastním jménem nejsou však vždy jen pouhým výsledkem ztráty propriální funkce vlastního jména
  • shodná forma může být také výsledkem slovotvorných pochodů, jako je např.: zpětná drivace adjektivních podob zeměpisných nebo osobních jmen univerbizovaných pojmenování, např.: plzeňské pivo - plzeň, turecká káva - turek, arabský kůň - arab, ...apod.
  • tato apelativa jsou stylisticky různě diferencována a jsou také slovotvorným typem, podle kterého se pak tvoří řady dalších pojmenování
  • apelativum vzniklé ztrátou propriální funkce jména je podle Základní soustavy deonymické apelativum a to vzniklé: a) z vlastního jména vzniklé přímo bez změny formy - např.: janek
b) z vlastního jména odvozením pomocí formantu - např.: švejkovina
Apelativizace= proces, kdy se z vlastního jména (propria) stává obecné jméno a zpravidla rozšiřuje svůj význam, např. podle biblického města Sodoma označujeme všeobecnou morální zkázu, nebo místo, kde dochází k neřesti, obecným jménem sodoma. Opakem je proces proprializace
Deonymizace= z vlastního jména - psaného s velkým písmenem na začátku - se stalo slovo obecné
  1. Zdroje a motivy apelativizace vlastních jmen
  • zdroje apelativizace - a) osobní jména
b) místní jména
c) mytologická jména
d) biblická jména
e) literární jména
f) historická jména
  • soubor apelativizovaných jmen obsahuje - a) jména mezinárodně používaná
b) jména domácího původu
c) jména cizího původu
- např.: betlém, brajgl, grázl, káča, nána, …
  • mezinárodně apelativizovaná jména především z okruhu běžné slovní zásoby mají často základ ve vlastních jménech společných určité kulturní oblasti
  • pro evropské jazyky to jsou: a) jména biblická - např.: jidáš, benjamín
b) jména mytologická - např.: venuše
c) jména ze středověkých pověstí - např.: enšpígl
d) jména historická - např.:
e) jména ze světové literatury - např.: švejk
  • vlastní jména se apelativizují na základě vnějších nebo vnitřních věcných vztahů mezi jedincem-nositelem vlastního jména a třídou objektů
  • proces apelativizace může být: a) spontánní - založený na obecné známosti nositele jména, které se apelativizuje
b) vědomý, záměrný - tento proces se uplatňuje zejména pro potřeby odborného vyjadřování (často podle vědců, objevitelů - např.: curie, newton)
  • v české slovní zásobě jsou apelativa, jejichž souvislost s vlastními jmény je nepochybná, ale motiv apelativizace nelze vysvětlit (např.: kristýnka - typ dívky, která se výstředně obléká a chová - generace z doby 2. sv. války)
  1. Druhy apelativizovaných vlastních jmen, které jsou součástí slovní zásoby
  • soubor osobních jmen je bohatým zdrojem spontánně apelativizovaných jmen → důvodem je to, že si lidé nejvíce všímají sebe navzájem a své poznatky a hodnocení chtějí zkratkovitě a výstižně vyjádřit
  • výčet vlastních jmen ukazuje výrazný podíl osobních jmen v souboru apelativizovaných jmen a produktivitu apelativizace osobních a zeměpisných jmen
a) Antroponyma
  • aa) pravá
aaa) rodná jména oficiální i hypokrotistické podoby - např.: Barbora (barbora - tlustá, hloupá žena), Janek (janek - zmatený člověk)
aab) příjmení - např.: Petrovský (petrovský - loupežník)
aac) etnonyma - např.: Tatar (tatar - nechápavý člověk, s kterým se nedá domluvit)
  • ab) nepravá - jména bytostí, které si člověk představoval jako lidem podobné
aba) mytologická jména - např.: Kyklop (kyklop - expresivně silák, obr), Venuše (venuše - krásná žena)
abb) biblická jména - např.: Lazar (lazar - expresivně nemocný, zubožený člověk)
abc) pohádková jména - např.: Budulínek (budulínek - expresivně roztomilé, ale někdy neposlušné dítě)
  • ac) jména z pověstí a literární jména - např.: Eulenspiegel (enšpígl - šibal, šprýmař), Don Juan (donchuan - svůdce žen)
b) Toponyma
  • ba) zeměpisná jména
baa) zemí - např.: Kašmír (kašmír - tkanina)
bab) území - např.: Sibérie (sibérie - studený, drsný kraj)
bac) místní jména - např.: Damašek (damašek - tkanina)
  • bb) biblická, mytologická, … jména - např.: Eden (eden - knižně ráj)
c) Chrématonyma - jména uměleckých děl - např.: Odyssea (odysea - bludná pouť, putování)
  1. Zařazení apelativizovaných jmen do slovních druhů
  • většina apelativizovaných jmen se řadí mezi substantiva
  • malá část se řadí k adjektivům - např.: bordó
  • ještě také můžeme uvést ctoslovečné užití, které ale zaznamenáváme jen u tvarů osobních jmen - např.: prokrista, kristepane, …
  1. Podoby apelativizovaných jmen
  • cizí vlastní jména se vyskytují v jednotlivých jazycích v původní podobě nebo se adaptují podle typu jazyka, v kterém žijí
  • apelativizovaná jména se pak pravopisnou podobou buď shodují s původní nebo adaptovanou - podobou vlastního jména
  • pokud mají vlastní jména dublety, (= dvojice jazykových jednotek tvarově , hláskově, pravopisně, významově, etymologicky a jinak podobných - např.: brambor - brambora), apelativizovaná jména mají podobu "progresivnější" nebo se adaptují samostatně
  • v některých případech bylo z cizího jazyka přijato vlastní jméno již apelativizované
  • dvě podoby zakladního vlastního jména jsou jako apelativizovaná jména někdy rozlišeny stlylisticky nebo významově
  1. Gramatické rozdíly mezi apelativizovanými jmény a základními vlastními jmény
  • při užití AJ osobních jmen mužských jako pojmenování objektů jiných tříd, než ke které patří osoba-nositel jména - např.: přírodních útvarů, jevů, věcí, předmětů, pokrmů,..., se životný rod mění v neživotný a také se mění typ skloňování
  • AJ shodná podobou s etnonymy - např.: indián, nebo univerbizací - např.: turek, se v singuláru skloňují jakoí mužská životná nebo mají skloňování smíšené
  1. Odvozování z AJ
a) jména přechýlená
  • přechylování u AJ je ojedinělé
  • VJ nositelů výrazných vlastností nebo jména dříve běžná v určité společenské vrstvě jsou sama symbolem výrazných vlastností mužů a žen → AJ pak přsně vypovídají o vlastnostech příslušníků celé třídy - např.: donchan, megera, …
  • jména obecné povahy jsou přechýlená jen některá - např.: mecenáška, robinsonka
b) jména zdrobnělá
  • zdrobňování u Aj je též ojedinělé
  • existují buď paralelně u VJ a AJ např.: Adámek - adámek (nahý chlapec) nebo se vytvořila až u AJ např.: Benjamín - benjamínek (nejmladší člen rodiny)
  • zdrobněliny AJ se stylisticky shodují se zdrobnělými podobami VJ, ale významově se někdy liší např.: barbora - tlustá, hloupá žena, barborka - větévka uříznutá na svátek sv. Barbory
  1. Polysémnost AJ
  • AJ nepojmenovávají vždy jen jednu třídu objektů
  • souvislost různých tříd objektů je různá vzhledem k nositeli VJ
a) třídy objektů souvisí se základním VJ chápaným jako symbol určitých vlastností na základě stejných distinktivních rysů- např.: goliáš - AJ je nejblíže nositeli tohoto jména v prvním významu "velký silný člověk nebo zvíře, v dalším významu odpadá distinktivní rys "člověk nebo jiný živý tvor" a zůstává pouze rys "velikost"
b) třídy objektů souvisí se základním VJ na základě některých distinktivních rysů a vztahů - např.: siréna - dva významy tohoto slova spojuje distinktivní rys upoutávání pozornosti
c) třídy objektů souvisí se základním VJ na základě různé motivace- např.: jidáš - první význam souvisí s apoštolem Jidášem jako symbolem zrady, druhý a třetí význam (pečivo, oheň) souvisí s prvním na základě věcných vztahů
d) třídy objektů souvisí mezi sebou - přímou souvislost se základním VJ má pouze první význam AJ - např.: derby - dostihy - přímá souvislost se zakladatelem, derby - jako utkání dvou klubů - souvisí s propriem sekundárně přes první význam
e) jedna třída objektů souvisí přímo se základním VJ, další je však již výsledkem užití základního propria speciálně užitého
8. Synonymie a antonymie
  • AJ existují v české slovní zásobě jako:
a) jediná pojmenování bez synonym- např.: apač
b) jsou v synonymickém vztahu k jménům nepropriálního původu
ba) bezpříznaková - např.: adam - naháč
bb) příznaková - např.: herkules - silák
bc) knižní - např.: grácie - půvab
c) synonymie mezi apelativy propriálního původu, protože každé AJ pojmenovává třídu objektů velmi specifických, vyhraněných rysů- např.: megera - furie - lítice
  • antonymii soubor AJ nevykazuje, protože AJ pojmenovávají zpravidla úzce specifikované a nesystematicky volené třídy objektů
  • jednotlivá AJ významového pole "lidské vlastnosti" nejsou synonymy, protože je není možné v konkrétní promluvě zaměnit
  1. Přenesené užití AJ
  • přenesené užití u AJ je ojedinělé - můžeme ho nalézt např.: u slova maratón - to byl dnes maratón
  1. AJ ve frazeologii
  • ve frazeologických spojeních se uplatňují AJ méně než VJ
  • mezi užitím AJ a VJ ve frazeologických spojeních j různá míra závislosti a vztahů mezi AJ a VJ → a) AJ se uplatňují bez protějšku VJ - např.: tropit si kašpary
b) Užití AJ a VJ ve frazeologických spojeních není na sebe významově vázáno -např.: vypadá, jako by se ženil s belzebubem
  1. Frazologická spojení a s užitím VJ jako východisko apelativizace
  • frazeologická přirovnávací spojení by bylo možno považovat za určitý stupeň přechodu VJ k apelativní zásobě
  • v české slovní zásobě můžeme sledovat mezi frazeologickými spojeními a AJ četné paralely - např.: krásná jako Venuše - venuše - krásná žena
Shrnutí
  • pojmy apelativizace a apelativizované jméno vycházejí z cíle procesu ztráty propriální funkce vlastního jména
  • AJ v české slovní zásobě jsou: a) domácího původu
b) cizího původu
  • AJ domácího i cizího původu jsou vznikla buď přirozeným vývojem, nebo byla vědomě vytvořena pro potřeby odborného vyjadřování

Přednášky z předmětu Vývoj historické mluvnice - 2

26. ledna 2007 v 13:31 |  Český jazyk - přednášky
12. 12. 2006
PŘEDNÁŠKA:
BOHUSLAV BALBÍN:
-Balbínova obrana jako literární žánr (vrchol na konci) - napsáno 1673 / vydáno 1775
-v 18.stol. různé názvy - Obrana jazyka českého; Obranná disertace; Rozprava krátká, ale pravdivá
-různé argumenty na obranu č. (snažit se o potlačení libovolného jazyka je barbarské)
→příčiny morální: nepokora cizinců X poddajnost Čechů
-argumenty - vnitrojazykové: libozvučnost (obránci přesvědčeni, že č. estetický j.)
typ (chváleno odvozování)
→ že č. svébytná, není závislost na jiných j.
mimojazykové: č. vznikla při zmatení j.
-sv.Václav č. posvětil, tvrzení o sv. Jeronýmovi (přeložil Bibli do latiny - Dalmatinec → vyvodili, že byl Slovan, že Alexandr Mak. daroval půlku Evropy Slovanům, ale v J. době Slované ještě nebyli)
18.stol:
-více se rozšiřuje jazyk nižších stylů
-j. situace - č. ustupuje ve městech i z j. běžně mluveného
-hl. ÚLS - doba největšího rozkvětu
-Adam Michna z Otradovic: koleda Chtíc, aby spal
-vynikaly také slovníky a mluvnice - nejúspěšnější Václava Jandy (latinsky - Mluvnice ČJ jednoduchou metodou→učebnice mluvnice/6 vydání - vychází z Čechořečnosti - obsah: krátký slovníček, konverzační dialogy, pojednání, jak se hraje divadlo, obranná pasáž)
-1718 učebnice pro školy Česká abeceda - pro jezuitské školy, obsahuje mnohé jevy obecně české
-v Uhrách evang. náboženství nebylo potlačováno
-na Slovensku bibličtina - u evangelíků jazyk BK
-Lingua Slavico Bohemia - přeloženo jako Řeč československá
-v Bratislavě významná gramatika č. - Pavel Doležal: Gramatiko Slavico Bohemica
- žádný běžný úzus, v závorkách celoslovenské jevy
-D. psal podle vzoru - mluvnice hebrejštiny - rozumné třídění deklinací a konjugací (lepší třídit verba podle min.kmene)
-Jan Václav Pohl: poslední barokní gramatika →v pol. 18.st. začátek období, od kdy se mluvnice píší německy
-významný profesion. Lingvista, výsadní postavení ve Vídni
-Gram.Lingue Bohemicae oder die Böhmische Sprachkunst (slovníček, konverz.dialogy, bez diakritiky)
-jazyk BK se mu nelíbil
-purismy (nosočistoplena, kladkobřinkostroj →neexistovala), pravidelnost
-změny pravopisu: cy ) ci
-do poloviny 18.st. latina jazykem sjednocujícím Evropu
-slovníky barokního období:
Kašpar Zachariáš Vusín - pražský knihkupec a tiskař
Dictionarium von dreien Sprachen (1700, pak ještě 5x): 3části - kus s č./němč./lat. jako výchozím j.
-Jiří Rivola: Slovář český (1715 u 3.vydání Jandytovy mluvnice) - 1000slov - žádné slovo není přejaté →programově puristický
→ 1715 J. Rivolou začíná č. purismus
-1719 první č. psané noviny Český postilión - malý obrat, nevydržely dlouho
-pražská čeština plná germanismů
ČNO:
-sociální, eko důvody
-reformy: vláda M.T. + J2 →osvícenský absolutismus
-školy hlavní obv. v němčině (od 12let, nutný j.), německy se přednáší i na univerzitách (už ne latina)
-1781 zrušení nevolnictví → do měst přichází lidé z venkova, ubývání nářečních rozdílů, zvašuje se
počet č. mluvících obyv. ve městech
-silnější propagace němčiny státem (do škol, na úřady…)
-na počátku 2/3 mluvily č., 1/3 ve městech
-zemské vlastenectví rozšířenější než jazykové, zábavná lit., kalendáře, náb.lit.
-rozšířeno: ý ) ej ; ú ) ou (ouřad) ; protetické v; příčestí skloňována jako příd.jm. (nesen - nesenej)
-nové snahy o rehabilitaci č. - obrany (Fr.Martin Pelcl)
-obrany na k.18.st. psány německy, opakují Albínovy argumenty (praktická potřeba č. pro vrchnost)
-utilitární argumentace
-vydány staročeské a humanistické texty (Fr.Faustýn Procházka vydal desítky starých textů)
-posílena představa, že humanist.období je vzorové
-NO začíná tím, že č. je potřeba pomoci: 1.koncepce - navázat na dobu humanist. - zvítězila
→zastávali Pelcl, Jan Nejedlý
2.koncepce, kt. chtěla rozvíjet dobový j. mluvený (K.I.Thám),
ebeny.vymyslet nová slova (Pól, Max.Šimek)
-od půlky stol. se č. začala vyučovat na G ve Vídni, knéží se učili č.
-1775- katedra č. na Vídeňské un..: prof. Moravák Jos. Zlobický - vymyslel slavistiku jako vědní obor
- zavedl pokrok.uč.metody - práce ve skup.
-1793- Fr.M.Pelcl - 1.prof.na KU, po něm J.Nejedlý
-začaly se vydávat Kramériovy Poštovské noviny (uspěly); odběratelé - pováři
-1782 - Fr.Jan Tomsa: Böhmische Sprachlehre (kvalitně zpracovaná)
-úředník v knižním skladu, překladatel soudních dokumentů
-blízký spolupracovník Dobrovského
-1795- Fr.M. Pelcl: Grundsätze der böhmische Gramatik (ej v kořenech - mlejn)
-slovníky:
K.I.Thám: bratr V.Tháma - soukromý učitel č.
-nejméně kvalitní - humanist. norma ho nezajímala
1787- Deutsch böhmische nacionál lexikon - 1. obrozenecký slovník č., rozsáhlý, neustále aktualizován
(něco psáno obvyklým pravopisem, chybná abeceda, neměl vizi jazyka)
-Dobrovskému se nelíbil, domluvil se s Tomsou, že napíše slovník ze svého materiálu, aby konkuroval Thámovi
-1789- malý německý a č. slovník - konzultován s Dobrovským, ten k tomu napsal předmluvu o slovotvorbě - 2roky po malém vydal úplný slovník
- 1.pokus o spisovnou slovenštinu: 1787: Ant. Bernolák se pokusil o spisovnou slovenštinu → vycházel z Doležalových závorek a dobového úzu v katolické (západosl. nářečí, bližší č.) komunitě

Přednášky z předměty Vývoj historické mluvnice - 1

26. ledna 2007 v 13:30 |  Český jazyk - přednášky
7.11.
CVIČENÍ:
Dát - přechodník přítomný:
1. dada X
2. dadouc
3. dadouce
→ Naše řeč → PLK (ujalo se)
- ve skutečnosti nedokonavé sloveso → nelze přech.přít., jen minulý
- jemu → jmu → mu
- jiej → jí
- chtie - dnes poetismus (Šrámek)
-skloňování podle kmene, ne podle rodu (jako časování) - č. je pravidelná (až na kmenotv. příponu):
-mužům, ženám - a kmen
-strojům, - o kmen
- rozhněvajě - nevyjadřuje čas → zvratná písařská analogie (chyba), vyslovuje se stejně jako [je] → ztráta jotace po j
-v písmu setrvačnost - změny se projeví nejdříve v mluvené podobě (gie X gye)
-mohl bych/by: min.kmen sl. být: by/bě:
-bych -chom -běh -běchom
-by -ste -bě -běste
-by -chu -bě -běchu
→kondicionál
→v nové č. zánik koncového -chu (zmizel význam min.č.) → podmíněnost
-mohl: l = poloviční/pobočná slabika → moh-l
-stravicě - příbuzné slovo strava, strávit (původně zdrobnělina)
14.11.
PŘEDNÁŠKA:
15. století:
- 1409 Dekret kutnohorský: čeština úředním jazykem (Jiří z P.- č. jediným jazykem u dvora)
- žánry: vliv husitství - nutné psát j. srozumitelným širokým vrstvám → přesun od složitých žánrů
-nové studium Písma → znovuzavedení biblismů (udrželo se dodnes)
-oponenti husitství, kt. byli ochotní seznámit se s ním, obdivovali znalost Bible u obyč. lidí
-dovršení systémového vývoje hlásek (diftongizace, monoftongizace), ztráta duálu, 2 min. časů, vznik vykání (on-i-kání až v 18.stol.)
- 1. praktický bohemista: Bartoloměj Kleret
- 1. teoretický bohemista: JAN HUS: De ortografia Bohemica (?)
- interpunkce místo spřežek už lehce od 14.stol., ale Hus to prosazoval důrazněji,
propracované (u starších textů ještě dodržoval původní, ale u vlastních nové) → souvisí
s rétorikou - snazší čtení
- odmítal přejímání slov, tvořil nová vlastní slova (epresiva)
- 1450: knihtisk →prvotisky do r.1500: 1461 Trajánská kronika
- 1. tiskárna v PL, pak PH, Brno…→ zpomalení vývoje jazyka
- písmo: fraktura (gotické, lomené); antiqua (dodnes)
- tiskárny měly korektory - vzdělanci, spolehliví, j.úzus, dobře placená pozice
-humanismus, renesance: růst významu latiny (vrcholí v 16.stol.) - představa, že antická latina pěkná=správná,
středověká nepěkná→ pěkný X ošklivý jazyk
L. VALLA: Libri elegantiarusm - teorie vybroušeného stylu
- 1.hodnocení češtiny esteticky (Hus: špatné X správné) - ne/pěkné
- slovníky: J. Holubář: lat.-něm.-č. pro J.Pohrobka
- lat.-it.-něm.-č. pro falckého kurfiřta (100let po K4)
16. století:
150 - Č. zřízení zemské → č. zemským j.
- šíření: implikované koncovky (prosejí), koncovky -mi rozšíření do všech pádů
- četné práce o č. - mluvnice:
Gramatika česká: vytištěná v Náměšti nad Oslavou 1533, autory luteráni
- psána č. s lat. terminologií
- Ortografia: ortografie + lehce hláskosloví a interpunkce, pravidla - snaha o ustálené
pravopisu
-pro laiky - praktické využití pro tiskaře
-populární, vyšla několikrát (ještě v 17.st.)
-kněz Beneš Optát + Petr Gzel
- Etymologia: tvarosloví, slovotvorba
-V. Filomates
JAN BLAHOSLAV: kalvínista
- Deklarace na Gramatiku č.: náměšťská gramatika + komentáře
Přidání někt. věcí ke Gr.č.- nesystematické: metafory, soupis
slovans.j., výklad o figurách
- polemika, důraz na tradici a úzus, ne přijímání a tvorba
slov, archaismy správné
-20letá práce do 1571, nevydána tiskem - dochována v opisech (obj. v 19.st.,
1851 tiskem)
M. BENEŠOVSKÝ ř. FILONBOMUS: Gramatica bohemica: psána lat.
- opat kláštera na Slovanech (od K4 do R2 starosl. mše - musel umět starosl.)
- vinný šenk, hazardní hry, oženil se - vypovězen z PH
- Obrana č. jazyka: dedikace R2 (ne moc dobrá)
BENEDIKT Z NUOŽERINU: Slovák, studium na Moravě, prof. na KU, učitel v Havl.Brodě
- hudební skladatel, časoměrná poezie
1603Gramatica bohemicae libri
-Etymologia: ohýbání slov, tvorba slov, deminutiva, fonetika (hlásky, slabiky)
-Syntax: skladba jednoduché věty (vztahy v.členů,, řízenost, elipsa)
- 1.systém gramatiky, srovnání j. č. - mor. - sloven. → 1.gramatika slovenštiny
- deklinace subst. - rovnoslabičné (ve všech p. stejný počet slabik - žena…)
- nerovnost. (více slabik, v různých sl.- pán, kost…)
- 4třídy sloves: -ám (dělám)
-ím (prosím)
-i (kryji, kupuji)
-u (nesu, peku)
→ dnes 5 tříd v přít. č. a 6 v min.
-nejen jak jazyk vypadá, ale i jak má vypadat
-mluvnice latiny: do 16.st. stejná učebnice latiny od 4.st.: Aolius Donatus - jen občas lehké úpravy
→dnešní jazykové termíny - M.K. z Unotěřiny → čas, zp. Osoba
BIBLE KRALICKÁ: 1579-94 bratrský pravopis
→nepřijala diftongizaci a monoftongizaci - platí dodnes
→ustálení interpunkce - ,(virgula) ? :
→paralely: složitá souvětí s podobnou stavbou, vztažné věty, vytv. nepřímé řeči (odpověděla,
že nemáme), vznik hybridních slov
→vliv latiny - slovesa na konci věty
→absolutní přechodník, nová č. slova (frekventativa -ávat/-ívat)
-č. módní v Polsku a na Slovensku
-poněmčování, ital. řemeslníci (architekti, sochaři)
-č. latinou poměřována, rozvíjí se podle ní; vznik srovnávací lingvistiky
28.11.
PŘEDNÁŠKA:
Slovníky:
1511 - Lactifer: 1.tištěný (dosud jen rukopisy) Jan Bosák Vodňanský
-lat.-český, pro františkánskou školu - prakt.využití; hodně kalků
-Předmluva - č. schopna vyjádřit vše, co dokáže lat. a řečtina (=všechno)
-12kapitol: slova v nich abecedně řazena: subst. a adj., verba,
1537, 1544 - Lexicon Symphonon: Zikmund Hrubý z Jelení - korektor v tiskárně
-všiml si, že řada jazyků si je podobná → 1. pokus o srovnávací jazykovědu
-lat.-něm.- řečtina - slovans. (č.+chorv.) → 8částí podle podobnosti jazyků (společná indoevr. slova, lat./řecká přejatá, náhodné shody); ne pro praktické využití
1560 - Dictionarium latino-bohemicum: Tomáš Rešel - jihočeský utrakvistický kněz
-slovník věnován Vilémovi z Rožmberku
-Vokabulář - abecední + Nomenklátor - 29temat. kapitol razených abecedně
-hnízdování - u jednoho výrazu i ekvivalenty
-u lat.slov gramat.údaje
-vzor v lat.-něm.sl., bohatší
1562 - Dictionarium bohemicae-latinum: Rešel
-méně kvalitní, nedokončený, ale první slovník, kde č. výchozí j.
-dochovaly se některé neologismy (ohnižil - mlok, do 19.st.; světlomuška)
1587 - Knížka slov č. vyložených odkud svůj počátek mají: Filonomus (uměl starost.)
-1.pokus o etymologický sl. - naivní (koleno=kulaté)
-odkaz na starosl., srovnávání s jinými j. - odkazy na ukrajinš.,
-povědomí o slovan.j.→ vznik slavistiky
DANIEL ADAM Z VELESLAVÍNA → veleslavínská čeština
-než se oženil, profesor KU; vyženil tiskárnu (zeť Melantricha)
1598-Nomeclator Quadrilinguis - věcné řazení
Silva Quadrilinguis - abec. česky; 958stran/12tis.slov, hnízdování, frazeologie, synonyma, antonyma
-lat.-ř.-něm.-č. → každý jazyk jiným typem písma - zjednodušení hledání výrazu
-1. slovníkář, kt. si nic nevymýšlel
1605-Dictionarium Septem Diversarum Linguarum - Petr Lodeleker - opat kláštera na Slovanech
-lat.-it.-chorv.-č.-polš.-něm.-maď.
-2005 vydán v Chorvatsku s příspěním č. min.kultury (č. předmluva)
2x Thesaurus Linguae Bohemicae - 17.st., oba nedokončené
J.A.K. - přípravy mu shořely v Lešně
- všímal si nedostatků starších slovníků→sl. by měl být naučný, abecední, gramat.údaje, stylové hodnocení, nespoléhat se na jiné sl. - sbírat vl. Materiály
- další jeho sl.: Brána j.otevřená, Orbis pictus - oba didaktické, lat.)
V. Jan Rosa - 2.pol.17.st.
- nikdy nevyšel tiskem, rukopis se zachoval + opis z počátku NO (vydán elektronicky ÚJČ)
-podle J.A.K. vzoru
-č.-lat.-něm. - hl.č., čistě synchronní, Ø opisy
-etymolog.-sl. kořenů a přechod k dalším výrazům; ne souč., ale potencionální sl.zásoba
(i nepoužívané výrazy, kt. by mohly exist.)
17.století:
-vrchol humanismu - do 1620 Au věk č.
1615 Sněmovní artikuly→každý občan má umět česky, ale už se projevovala rozpínavost němčiny
-Petr Stránský ze Záb - Na nedbalého Čecha: pamflet na ústup č. z úředního jednání→žádal o zachování č. jako
lit.j.
-katolictví st. náb.-odchod protestantů (i inteligence)→rozvoj č. v zahraničí (J.A.K.), nekat.knihy na indexu
→nedostatek kněží - příchod Poláků (vliv na č.-pankání)
-sociolingvistický ústup č. - č. zmizela z úředního jednání, konverzace vyšších vrstev, ne psaní odborných textů
→představa, že j.horší
1627 Obnovené zřízení zemské - č. a němčina si jsou rovné→dvojjazyčnost země
-vývoj č. podobný husitské době - agitační charakter, přibližování se ml. podobě, expres.prvky - rozvoj zdrobnělin a vulgarismy, metafory, rétorické figury (ozvláštnění)
-odlišný od veleslavínské, dokončení změn
.mezi hl.formy patří kázání, menší vliv BK - rozkolísanost
-baroko: velikost, bohatství, ornamentnost →nejednotnost, použití všech možných variant (pěkný velkej obraz)
-č. lepší než latina - schopna vyjádřit vše co lze
-žánr obrany a chvály č., představa sl. vzájemnosti, péče o č. v rukou vzdělanců - jezuitů →č. jazyk svatováclavský (posvěcený, nedotknutelný)
Mluvnice:
-po Nudožerinovi 60let pauza (30letá v.)
1660 Grammatica Bohemica: Jan Prachovský, vydal M.V.Štajer
1667 Lima Linguae Bohemicae, tj. Bohemica jazyk český: Jiří Konstanc - vadí mu tvoření slov, kt. se nepoužívají →brusičství (vybroušenější, estetičtější) nepřirozené, má se používat co je vžité
-lat.-č.; 4části: ortografie, etymologie (tvarosl., slovotvorba), konstrukce (skladba - syntax),
prozodie (jak se má j. používat v poezii)
-odhalení střídání kr./dl. samohl.
1668 Výborně dobrý způsob, jak se má správně po česku psáti neb tisknouti… (Žáček): Štajer
-vzorem BK- zdůraznění její kvality; popis pravopis.normy BK,občas lehce nové tvary
-příručka pravopisu, psáno č. formou dialogu mistra a žáka, na konci seznam omylů
-Štajerovy kancionály se používají dodnes, překladatel Bible - Bible svatováclavská 1677 NZ
(Štajer +Konstanc) → nakladatelství Svatováclavské dědictví - vydával č.lit. (nepálil indexové,
schovával je)
-řada reedicí (naposled 2001)
1672 Čechořečnost: Rosa
-vyšla angl. 1991
-4části: etymologie, syntax, ortografie (lat.), prozodie (lat.+č.)
-Předmluva -chvála č. - nejdokonalejší jazyk: B (1.souhl.) Ů (posl.samohl.+svatozář) H (dech=duch sv.)
-nechce normovat, nepopisuje úzus, ale potencionalitu → abs. bohatství a pravidelnost j. (domýšlel si pravidelnosti)
Rosa: právník, kriminalista - vynález daktyloskopie (neujalo se - až 19.stol.)
1696 Správa písma slovanského: Tobiáš Mastný
BK - 1. gram. Slovník; popis normy BK
-protestanti: bibličtina (BK) X katol.: upravená BK
CVIČENÍ:
-přívlastek shodný - pokud vyjádřen zájmenem, je v postpozici
-přívlastek několikanásobný - stojí okolo (cirkumpozice)
-je+jich
-je+jie
-jiný slovosled, dlouhá souvětí
-anakoluty díky postupnému diktátu s pauzami

Přednášky z předmětu Vývoj historické mluvnice

26. ledna 2007 v 13:25 |  Český jazyk - přednášky
VHM
3.10. 2006
PŘEDNÁŠKA (10:40h):
-systémové změny: týkají se celého hláskového systému
: mění se tím, jak společnost jazyk používá, jak se mění daná společnost
-v době, kdy jen mluvená forma - jazyk jednodušší; díky psané formě jazyk složitější
-vliv jiných jazyků na změnu češtiny (na syntax měla v urč. době vliv hlavně latina, také němčina)
-nejfrekventovanější slova krátká =› jednodušší (být, mít…)
-tendence k přesnosti a jasnosti vyjadřování
9. stol.
10. stol.
11. stol.
12. stol.
13. stol.
14. stol.
15. stol.
16. stol.
Příchod K+M → staroslověnština
kontrakce:
V1JV2 › V´2
(dobraja→ dobrá; stojati→státi X stojím)
přelom 12.-13. stol.:
a,á,ä→ě,ie
mezi2měk.souhl.nebo před m.s.na k.slova
g → h
r´→ ř
řada kons. měla 2podoby
ó→uo
zdrobněliny relevace kvantity (krok-krók)
monoftongizace: ie→í; uo→ů (prosadil J.Blahoslav) celé území
aj→ej (někdy se změny vrátily nebo zůstalo - vejce X vajec)
zánik nosovek
ę, φ → ä, u
2.pol.st.: ztráta jotace ě→e (sě→se)
3změny souhl.: šč→šť (jen Čechy)
úžení é→í (zelé→zelí)
zánik a vokalizace jerů v řadě (Havlík.pravidlo)
přehlásky: u,ú → i, í po m.souhl. →rozdíl mezi tvrdými a měk.vzory; Čechy + lehce stř.Morava
vznik protet.v (nepřijala BKr.-nespisovné dodnes)
Stř.Mor.: monoftongizace:
ej→é; ou→ó
o, ó → ě, ie (pak se zase vrátilo) mužó→mužie
mořóm→mořiem→ mořím (mužům X koním)
W neprojevuje se v písmu, neví se,kdy přesně vzniklo; dnešní v retozubné, staroč. Obouretné (úvod, uprostřed)
mizí i X y a
l X ĺ ve výslovnosti (svědectví J.Husa)
diftongizace - jen Čechy: ý→ej; ú→ou
diftongizace (jen Čechy)
ý→ej, ú→ou
- jery - ultrakrátké neurčité vokály б [i], ъ [?]
Havlíkovo pravidlo: lichý jer zmizel a sudý se vokalizoval (od konce, v souvislé řadě)
šбvбcб → švec X šбvбca → ševce
-změny se šíří z centra (PH), ale často nedojdou do celé oblasti - obvykle končí na stř.Mor.
-do Ostravy změny nedorazily vůbec→zkracování
-asi mezistupeň [əu] do 19. stol. se zapisovalo au/ay
-BKr. nepřijala některé změny (na zač. slova) → ú (ústa X vedou)
CVIČENÍ (14:20h):
Doporučená literatura:
Vývoj ČJ a dialektologie - Cuřín a spol.
Historická mluvnice češtiny - Lamprecht + Šlosar + Bauer
Vývoj spisovné češtiny - Cuřín
Malý staroč. Slovník - Běliš + Kamiš + Kučera
ZK - písemná
DĚJINY ČESKÉHO PRAVOPISU:
863 - příchod K+M → staroslověnština
Čeština - vznik v 10.stol.
Bohemika - č. vpisky v cizojazyčných textech (hl. vl. jména; výrazy, pro kt. není latinský ekvivalent)
Bohemismy - český jazykový jev v cizích jazycích (hl. gramatické jevy), ve starosl. textech
I. pračeské období 10.-13.stol.:
-pol.13.stol.- první česká věta jako vpisek v latinsky psané zakládací listině kapituly litoměřické (vznik 11.stol.):
Pavel dal jest Ploskovicich zem´u, Vlach dal jest Dolas zem´u Bogu i sv´atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja i Sedlatu.
-od k.13.stol. souvislé texty
-nejstarší č.psané texty - tzv. primitivní pravopis (jako sms) →možná dvojznačnost
-často pro jeden grafém až 3 fonémy - nevýhoda: c = c, č, k, ť Crucac [kruťák]
II. staročeské období 14.-15.stol.:
-poč.14.stol.: spřežkový pravopis: A- starší - naprosto přesný
B- mladší - před pol.14.stol.větší rozlišení hlásek (s/š X z/ž)
-15. stol.: vznik diakritického pravopisu (evropský unikát té doby) - asi J.Hus - odstranění spřežek pomocí . /,
vynález knihtisku → sjednocení jazyka, zpomalení změn a vývoje
hláskové změny do k. 15.stol. - vymizení 3 minulých časů, konec duálu
-po r.1500 už jen minimum změn
-2 formy pravopisu - tisk X ruční psaní (spřežkový ještě do 19.stol.)
III.střední čeština 1500-1800 (do ČNO)
před X po Bílé hoře
-1533: Gramatika česká - první č.mluvnice
-k.16.stol.: Bible kralická - bratrský pravopis: w=[v], g=[j], g´=[g], j=[í], au=[ou], na zač. slova v=[u] do pol.19.stol.
IV.nová čeština po r. 1800
1805-druhá obrozenecká generace
pol.19.stol → gj1842wau1849 [jívou]
Matice česká (Šafařík): 1842: oprava skladná
1849: oprava analogická (spor iotistů s ypsilonisty)
-Dobrovského mluvnice: cy, sy, zy změna jako páni X kosi
-pro s/š byly původně jiné znaky ∫
10. 10.
CVIČENÍ
přísuvné vokály:tak/o/e, sěm/o/e, nic/o/e, nikt/o/e
odpovědě, řka - místo uvozovek
17.10.
PŘEDNÁŠKA:
Gramatika 14. stol.:
jiný slovosled: Hory Kutny → Kutná Hora; z čista jasna (krátké - zůstalo, používá se dodnes)
SUBSTANTIVA, ADJEKTIVA, PRONOMENA, NUMERALIA:
-původně 4 rody (ale nezáleželo na nich): F, N, Mž., Mnž.
- zvířata neživotná do 17. st. (dodnes ve slovenštině)
- životnost se vyvinula ve staroslověnštině
- v M nešlo původně rozpoznat objekt od subjektu ve větě (např. Pepa zabil kanec.)
→ Mž.: 4.p = 2.p.
→ Mnž.: 4.p.= 1.p.
-specifický způsob skloňování: 3 tvary - pro niminativ, akusativ, vokativ
- pro genitiv, lokál (-ú→ou)
- pro dativ, instrumental (-ma)
-vzory nefungovaly v rámci rodů, k rodům řadila slova kmenotvorná přípona (např. hodna sluha)
a - kmeny: dnes žena, předseda - tvrdé vzory
ja - kmeny: dušje/růže, sudcje/soudce - měkké vzory
ъja - kmeny: 10.stol. dlouhé vokály: stavenъje, paní, sudí - stažené vzory
o - kmeny: město, pán, hrad
ve 14.st. nastalo stahování: jo - kmeny: muž, stroj, moře, meč/stroj
ъjo - kmeny: stavení (dodnes - na sv. Jiří místo Jiřího)
u - kmeny: M zanikly (syn - synu)
- stažené vzory vznikly stažením měkkých:
ú - kmeny: krev
i - kmeny: kost, host
- vzor píseň až v 17. stol. - dříve jako růže
- souhláskové kmeny: nt-kmeny: kuře, mláďata
t- kmeny
n-kmeny: kámen, břímě, plamen, témě
s-kmeny: kolo, tělo, slovo (1.p. tělo, 2. tělese, 3. tělesi)
r-kmeny: mati, dci (1.máti, dci, 2. mateři, dceři)
- postupné zjednodušování, eliminace - zůstaly střední vzory neb specifikované a vzory, které platily pro hodně slov nebo zvláštní, některé kmeny se specifikovaly pro urč. rod
-3 čísla: singular, plural, dual ve 14. stol. na ústupu (zůstalo pro párové části těla)
-původně adjektiva stejný tvar
-pronomena se deklinovala skoro stejně
-deklinace numeralií:
1; 2 jako ?
3; 4 jako kosti (pl.)
5-90 jako kosti (sg.)
rozdíl v tvorbě složených num.: ne dvacet dva ← dvaadvacet / pětmezcietma (cietma ← desietma)
VERBA:
-každé verbum má dva kmeny: minulý (→ infinitiv, min.příčestí, pasivum, min. přechodník)
a přítomný (→ presens, přít. přechodník, imperfektum)
-minulé kmeny: Ø : krýt, péct přítomné kmeny: e
nu : minul ne
ě : trpěl je
i : prosil í
a : dělal a
ova: kupoval
-supinum: aorist imperfektazaniklo v 15. stol.
- jako infinitiv pro slovesa pohybu - konc. -t/ ti/ci
- od infinitivu se lišilo kvantitou - před konc. -t jedině krátký vokál (např. nesti X nésti)
-2 slovesné rody, 2 vidy, 3 čísla
osobní koncovky:
singulár
plurál
duál
1. osoba
-u (dělaju, tepu)
-my/m+e (nesem/e)
-va/vě (nesevě)
2. osoba
-te
-ta (neseta)
3. osoba
-Ø (tiskne)
ú/ie → oulí
-ta
-časy -: futurum, presens, 3 minulé (2 aoristy, imperfektum)
- imperfektum - od min. kmene
á/é/ie
koncovky:
singulár
plurál
duál
1. osoba
-ch
-chóm
-chově
2. osoba
-še
-šte
-šta
3. osoba
-še
-chu
-šta
např. nes/ie/še
-aorist asigmatický:
- v mnoha tvarech stejný s presensem → na ústupu
singulár
plurál
duál
1. osoba
nes
nesově
nesom
2. osoba
nese
neseta
nesete
3. osoba
nese
neseta
nesíc
-aorist sigmatický:
-podobný imperfektu, ale vždy krátký vokál
-podmiňovací zp. vznikl z aoristu "být"
singulár
plurál
duál
1.osoba
prosich
prosichově
posichově
2. osoba
prosi
prosista
prosiste
3. osoba
prosi
prosista
prosichu
CVIČENÍ:
vzneši X vyneši → vz = směrem nahoru
vy = zevnitř ven
31.10.
PŘEDNÁŠKA:
- 3tis.BC rozpad INDOEVROPŠTINY → zůstaly některé společné prvky ve všech indoevr. jazycích: např. podobné výrazy pro č.3, příbuzenské vztahy (bratr, sestra, matka), základní slovesa…
- 3-2tis.BC společná koexistence západoindoevropských j.
- 2tis.BC vznik PRASLOVANŠTINY (do 300BC asi baltoslovanská jednota) - 2.pol.19.st.="zlatý věk" srovnávací jazykovědy (Schleicher napsal bajku) → dlouhé/krátké samohlásky, jery, volný/pohyblivý přízvuk, významotvorná intonace, zákon otevřených slabik na k. slova
- 5.-6.stol.AD rozpad SLOVANSKÝCH JAZYKŮ - pravlast Slovanů není 100% jasná, usuzuje se podle zeměpisných názvů a jmen → pak přesun kmenů a rozpad na tři větve: Z/J/V
- naše území: původně Keltové (před nimi ještě někdo, ale nejsou památky), pak Germáni (důkazem někt.zeměpisné názvy - Vltava, Říp) a ve VČ asi baltské kmeny (Úpa)
SLOVANÉ: nekřesťané, kultura jen orální - různé křesťanské misie z Řezna, ze Salcburku a z Irska
- 862 kníže Rastislav - žádost papeži, aby vyslal slovanské kněze, kt. by Čechy pokřtili
domácím jazykem → nutné vytvořit spisovný jazyk - K (vysoký st.úředník) + M (působil na univerzitě, polyglot: řečtina, hebr., arab., latina, soluň.dialekt slovanštiny) → sl.dialekt vzali za základ nového jazyka, vytvoření abstraktních názvů
→ kvůli uchování beze změn nutné psané formy
STAROSLOVĚNŠTINA: jihoslovanský jazyk
Hlaholice - podle malého řeckého písma (specifická ortografie, jen málo podobné s ř.písmem) K+M - překlad Bible (možná celé) → revoluční - 4. jazyk, ve kt. se konaly bohoslužby (latina,
řečtina, hebr.)
- zdůraznění důležitosti psaných textů + pro pochopení nutné podat v domácím j. - po jejich smrti žáci vyhnáni kv. nařízení nového papeže o zákazu slovans.bohosl. →Bulharsko - církevní slovanština (na Balkáně do 19.stol.), vytvořili cyrilice - podle velkého ř. písma (písmo podobnější řečtině i azbuce); P.J.Šafařík dokázal, že c. mladší - staroslovanské památky dochovány jinde (sv.Václav leg.) - sjednocení hlaholic a latinky
11.století:
- velké schizma → soupeření Z x V
- rozvoj latinské kultury
- Sázavský klášter: benediktýnský, opět staroslověnská kuktura - řada sloves. děl
- bohemismy: např. v Kyjevských listech - poč.10.st., nejstarší slovanská památka, misál, překlad z latiny
- hláskového původu - Pražské zlomky - více
- Besedy sv.Řehoře Velikého - i lexikální, možná naps. v S.kl.
- Hospodine, pomiluj ny
- glosy: vpisky
- latina jazykem církve i státu
- nová slovní zásoba přejímáním - hl. z latiny, trochu z řečtiny a němčiny (z té až od 12.st.)
- kalky- doslovné překlady (např. conscientia - svědomí)
- polokalky - polopřeklady (Wein/nachten -Vá/noce)
- středisky vzdělanosti kláštery, šlechta negramotná
- lat. texty: náboženské, úřední, Kosmova kr., Kristián.legenda (nic o staroslovanské liturgii), Kunhutina modl., Ostrovská píseň - Slovo do světa stvořené
13. století:
- rozvoj městské samosprávy, pozvání Němců k osídlení pohraničí a hor
- rozvoj hlásk.změn nejdříve jen k hranicím Moravy
- přejímání slov z němčiny - slova z praktického života (müssen, dürfen, danken…), terminologie (vojenská, správní, společenská…)
14. století:
- bohatá literatura, nové žánry - čeština literárním jazykem, rozmach kulturního života
- 1348: založení první univerzity severně od Alp - mnohojazyčná, styk národů
- 1356: Au bula K4 - jako Ústava Římské říše → 3 státní jazyky: č, němčina, italština
- 137x: překlad celé Bible (dříve než do angl., němč., ruštiny…) → rozvoj abstraktní slovní zásoby (nové spojky)
- Tomáš Štítný - laický vzdělanec, ne kněz
- první texty o češtině → slovníky: A - obsah - rostlinář
- mamotrekt (složité výrazy z Bible)
B - forma - alfabetář
- nomenklátor (věcné řazení)
- Bartoloměj Kleret z Chlumce - hl. autor slovníků → Kl. družina/ slovníky
- na objednávku K4 → první bohemista profesionál, placený
- slovníky latinsko-české, nomenklátory, veršované (hexametr) - rarita (málokt. jazyk
měl slovník)
- Vokabulárius: 700 veršů, 7tis. slov (dochované: platidlo, chlapec, děloha…)
-Glosarius: 1000 veršů, zaměřen na vědní terminologii
- Bohemárius: 2800 veršů , veškerá slovní zásoba (od Boha, co stvořil Bůh - rostl.,
zvěř, člověk, co stvořil čl.,…), hlavně substantiva
- dochována i slova, kt. se nepoužívala - zkratky (chasník→chník, bolehlav→bohla…)
- všímal si i struktury a analogie slov (pohlavek - pořitek)
- složitější větná skladba, pasivum, přechodníky, přací věty (kéž), zjišť. otázky se spojkou -li…
- vývoj spojek - z citosl. a částic: ba, až (a už), než (ne a už), nýbrž (nébrž), an (a on)…; nejstarí č. spojka a
- literární texty psané česky překládány - např. Dalimilova kr. do němčiny a latiny → vědomí č. jako národního jazyka, definice č. národa
- založen Benediktýnský klášter v PH na Slovanech - literatura starost. (hlaholice), č., něm., lat., hebr.
- vliv na polštinu - spřežkový pravopis
1409 po změnách na KU odešli i Poláci → založení univerzity v Krakově
(Bělič: kdyby se neodtrhlo Slezsko, mohl se vytvořit společný jazyk č.+polš.)
CVIČENÍ (14:20h):
- měj - j pobočná slabika →1,5 slabiky; být - jsem: pokud jako plnovýznamové sloveso
- sobě - ve většině pádů mají zájmena 2 tvary (ti - tobě) - ne si
- vody - genitiv partitivní - trochu vody
- po frázovém slovese vždy nedokonavý inf.
- toho - genitiv záporový X řéci to

Kam dál